Komorní hra Kakadu, kterou nedávno uvedlo pražské Dejvické divadlo, vtahuje diváka s nebývalou silou do svébytného mikrokosmu autistické dívky. Představení je prosto srdceryvných a dramatických scén, díky čemuž se svět takto nemocných lidí před obecenstvem rozevírá ve své obnažené podobě. Děje se tak velmi kultivovaně, intimně a bez šokujících zvratů.

Tvůrci hry, režisér Jiří Havelka a dramaturg Karel František Tománek, se zaměřili na vnitřní svět autistky, aniž by nějak dramaticky popisovali projevy této nemoci. Spíše jim jde o vzájemné porozumění dvou odlišných světů. „Zajímalo mě, co to je za fascinaci, co je to za jiné skládání reality, a jestli se divadlo může použít jako takový jiný komunikační kódovací jazyk mezi námi a autisty, jak si vlastně nerozumíme, máme trochu jiné abecedy,“ prozradil režisér Havelka důvody, proč hru nastudoval. Při sledování inscenace se zřejmě řada diváků neubrání pocitu, že svět autistů je leckdy logičtější, než ten náš „normální“, často plný chaosu a symbolů, které na autistu působí nepochopitelně. Civilnímu pojetí přizpůsobili autoři i divadelní scénu, která je velmi prostá a jednoduchá. I tak ale chvílemi působí temně až strašidelně. Jako dobře fungující prvek se ukázaly světelné přechody mezi jednotlivými scénami. Výstupy totiž nevytvářejí plynule odvíjející se děj, ale fragmenty ze života Wendy, která pro lepší orientaci ve světě vše opakuje jako papoušek, díky čemu získá přezdívku Kakadu.

Útržky jsou tvořené jak vzpomínkami na dětství, kdy se o lepší komunikaci snažila spořádaná matka, která si se svou autistickou dcerou nevěděla nikdy rady, tak vzpomínkami na návštěvy u doktora, který chtěl malou Wendy naučit normálnímu chování, aniž by se snažil pochopit její svět, i na drobné epizody s její jedinou kamarádkou, která podivné chování sice nechápe, ale ve světě dětských her a fantazie jí podivínství Wendy přitahuje. Vzpomínky se pak přelívají do přítomnosti a diváci sledují krátké výjevy z dívčina dospělého života, do kterého vstupuje psychiatrička, jež jako jedna z mála pronikne do jejího světa. Velmi dobře a podrobně jsou vylíčeny také Wendyniny vztahy, které navazuje s muži. Milostné problémy ji neopouští do konce představení. Na někoho mohou působit lehce monotematicky, protože se avantýry střídají s velmi podobným průběhem. Závěr hry se tak trochu táhne a divák v podstatě už jen čeká na závěrečné zatažení opony.

Komu se ale nedá nic vytknout je herečka Simona Babčáková, které role sedla, a která předvádí velmi povedený herecký výkon. Postavy se zhostila civilním způsobem a působí díky tomu nesmírně autenticky a přesvědčivě. Vesměs ale všechny postavy zmiňované hry měly štěstí na své představitele. Znamenitě se herecky převedla také Bára Poláková v roli doktorky. Výběr herců ale musel být pečlivý už ze samé podstaty hry, která stojí na dialozích. Rozhodně se však nedá o inscenaci říct, že by šlo o nějaké nudné povídání, scénu velmi dobře ožívají drobné rekvizity, které divákovi přirostou k srdci. Zdařilým tahem je i vhodné zakomponování hudby. Inscenaci nechybí ani vtip. Autoři totiž rozkrývají vnímání autisty nejen civilně, ale s notnou dávkou humoru, který pomáhá lépe pochopit svět takovýchto lidí.

Hodnocení:

Kakadu je jemně konstruovanou hrou o tom, jak své okolí vnímá autista. Autoři v ní přesvědčivým způsobem rozkrývají svět takto nemocných lidí a docházejí k poznání, že mikrokosmos každého jednotlivého člověka je pro ostatní jen velmi těžko srozumitelný. Zdařilý divácký zážitek pak podtrhují nadprůměrné herecké výkony.

80%

Alžběta Bublanová