Předchozí článek
Miloš Hlávka: talent, který byl vymazaný z umělecké mapy
Publikováno 08 Kvě 2015
Ke včerejšímu dni, tedy 7. květnu se váže výročí tragického úmrtí českého dramatika, básníka, prozaika a překladatele Miloše Hlávky. Pozoruhodný člověk a talentovaný umělec zemřel v pouhých 37 letech, přesto za sebou zanechal nemalou uměleckou stopu. Jeho jméno však dnešní široké, ba ani té umělecké, veřejnosti nic neříká. Proč?
Hlávka se narodil 15. září 1907 v západočeském Horšovském Týně. Studoval dějiny moderních literatur a romanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi lety 1927 až 1929 byl členem slavného voicebandu E. F. Buriana. Aktivně se podílel na budování avantgardních scén v divadle Dada a Moderním studiu. Po škole pak pracoval jako redaktor nakladatelství Bohumila Jandy Sfinx, klubovního měsíčníku Evropského literárního klubu nebo jako redaktor Central European Press v Haagu. Skvělé vzdělání dovolovalo Hlávkovi překládat z francouzštiny, němčiny a italštiny. Roku 1936 proto založil Klub překladatelů. Jeho cesta postupně vedla od literatury k divadlu. V srpnu roku 1939 nastoupil Hlávka na post lektora činohry Národního divadla, později zde působil jako dramaturg a od dubna roku 1944 i jako zastupující šéf činohry. Tahle vysoká funkce se mu ale stala osudnou. Noviny ho později označily za kolaboranta, jeho manželství s německou tanečnicí popsaly jako promyšlenou cestu k úspěchu a jeho tragickou smrt se snažily zaonačit jako sebevraždu. Hlávka byl přitom 6. května roku 1945 vážně raněn v Celetné ulici během Pražského povstání a o den později zemřel v pražské nemocnici Na Bulovce.
Pár dní po nešťastné smrti se do novin dostaly konspirační zprávy o jeho sebevraždě, bojích na barikádách, kariéře v Národním divadle a německé manželce. Souhra těchto okolností pravděpodobně padla na úrodnou půdu. Od roku 1945 navíc sílily snahy o jeho diskreditaci. Jeho jméno tak zůstalo pohaněno a postupem času důsledně mazáno. Přestože jeho životní příběh ani jeho tvorba nenesou žádné explicitní sympatie s tehdejším režimem, stačilo pustit do novin několik špinavých teorií a nejhorší člověk českého divadla, kolaborant a sebevrah byl na světě. Smutná a bohužel k jeho škodě přispívající je také záměna s Miroslavem Hlávkou, jehož totožné iniciály se často zaměňovaly s těmi patřícími horšovskému rodákovi. Miroslav Hlávka byl nadmíru aktivní fašista a zakladatel tehdejšího fašistického hnutí Ano. Chybné křestní jméno napáchalo na umělcově památce velké škody.
Hlávkův život skončil ještě před dokončením plánované trilogie s názvem O pokušení smrti. Kromě tohoto rozsáhlého, byť nedokončeného díla za sebou Hlávka zanechal řadu překladů, esejí, přebásněných dramatických textů a v neposlední řadě vlastní dramatické a prozaické práce. Sbírky Kormorán a Ráno vítězné vyšly ještě za Hlávkova života. V roce 2012 pak spatřil světlo světa i soubor Písně na rozloučenou. Hlávkova divadelní kariéra je úzce spjatá se jmény jako E. F. Burian nebo Jiří Frejka. Zatímco tito umělci dodnes patří mezi pojmy, jméno Miloše Hlávky je dnes bohužel takřka neznámé. Jeden z nemnoha bohatých zdrojů o jeho životě nabízí pečlivě vedený rodinný archiv, který je díky práci Hlávkova syna – Petra k nahlédnutí na internetu (www.miloshlavka.cz). Dalším pramenem přinášejícím podrobnosti z umělcova života je dva roky stará publikace Vladimíra Justa nazvaná Miloš Hlávka – Světák nebo kavalír páně? Titul odkazuje ke dvěma z Hlávkových her, které jsou součástí knihy. Toto komentované a o cenné informace doplněné dílo je doposud jediným kompletnějším svazkem, zabývajícím se nadaným a pozapomenutým umělcem.
Magdaléna Baumannová
Rozporuplná osobnost.
Díky za Vaše vyjádření, chtěl bych Vás poprosit o bližší upřesnění „Rozporuplná osobnost“. Petr Hlávka
Přeci jen jeho profesní kariéra nabrala závratných výšek až za nacistické okupace. Jak moc se člověk musel „zaprodat“ Němcům, nedokážu posoudit, ale člověk, který by byl asi naprosto antinacisticky smýšlející, by to roku 1944 asi těžko dopracoval na zastupujícího šéfa činohry ND.
Dovolte připojit k Vašemu komentáři pár osobních poznámek. Po ukončení studia na ČVUT v 1. polovině 60tých let jsem se začal o otcovu činnost za okupace více zajímat. Postupně jsem se setkal s některými bývalými spolupracovníky a přáteli otce z řad teatrologů, spisovatelů a herců. Byl jsem i u vedení Národního divadla a na Ministerstvu kultury. Žádné výhrady k činnosti otce za okupace jsem se nedozvěděl a někteří mi jasně řekli, že kdyby otec funkci šéfa činohry nepřijal, mohl být jmenován někdo jiný, pro okupační úřady přijatelnější, a mohlo být v divadle hůř. Po válce bylo otci „In memoriam“ vydáno Osvědčení o státní a národní spolehlivosti.
Renomovaný literární vědec Jiří Brabec (o jehož kompetenci snad nikdo nepochybuje) v knize Panství ideologie a moc literatury (2009, Akropolis), se zmiňuje o denunciační kampani, která byla vedle jiných i proti otci za Protektorátu vedena.
A jeho působení v Národním divadle? V archivu ND zjistíte, že otec průběžně spolupracoval s ND již od roku 1930 a tak jeho jmenování zastupujícím šéfem činohry (po předchozí činnosti lektora a dramaturga) lze chápat jako vyústění jeho práce v tomto divadle, které bylo i logickým završením jeho celoživotní spolupráce s Jiřím Frejkou.
Pokud se o otci psalo a bohužel stále někteří píší ( např. Jitka Rauchová: Spoutané divadlo, 2011, České Budějovice, Společnost pro kulturní dějiny) jako o fašistickém aktivistovi, pak skutečně potvrzují již v článku zmíněnou záměnu s fašistickým aktivistou Miroslavem Hlávkou z organizace ANO (Akce národní obrody: Fašistická skupina, která vznikla ve dnech Mnichova a jejími představiteli byli prof. K. Domin, prof.S. Mentl, dr. M. Hlávka (nar.1887) a J. Lobkowicz, a která už 13. března 1939 nabízela Německu místo okupace vnitřní fašizaci a vytvoření vlády bez „benešovců“, demokratů a Židů. Tento kolaborant, který se uváděl jako M. Hlávka, byl taky po válce v nepřítomnosti jako kolaborant odsouzen.
Závěrem prosím všechny, kdo nadále zpochybňují profil mého otce, aby si dříve, než začnou diskutovat, nejprve přečetli v článku zmíněné publikace pana doktora Tomáše Vučky (Písně na rozloučenou) a profesora Vladimíra Justa (Světák nebo Kavalír páně?).
Pane Hlávko, v 45-46 byla v Syndikátu spisovatelů ustavena očistná komise, která zkoumala kolaborantství svých členů, tato komise byla velmi umírněná a přiznávala všem právo se do posledka bránit…Přesto Váš otec byl ze Syndikátu vyloučen… Nedostal jste se během Vašeho pátráni k nějakým informacím, které by toto objasňovaly?
Děkuji za otázku. Vyloučením mého otce ze Syndikátu jsem se nikdy nezabýval, protože jsem ho považoval za nicotné, po jeho smrti postrádající smysl a bezpochyby poplatné své době. Mrtvý se asi opravdu nemohl bránit před jakoukoliv komisí.
Přesto Vaši zajímavou otázku nelze ponechat bez odpovědi a bližšího vysvětlení, a tak jsem požádal o pomoc vedoucího Literárního archivu Památníku národního písemnictví (kde je archiv Syndikátu uložen) PhDr. Tomáše Pavlíčka, Ph.D. Ve své žádosti jsem uvedl, že by mě zajímaly důvody, okolnosti a případně jiné zajímavosti související s jeho členstvím a vyloučením. Zajímavé by také bylo nahlédnout do Stanov Syndikátu, zda jeho úmrtím nezaniklo jeho členství před jeho vyloučením. Bezesporu zajímavou odpověď uvádím se souhlasem pisatele s jejím zveřejněním:
Vážený pane inženýre,
jak jsem slíbil, provedl jsem detailní prohlídku – skutečně list po listu – kartonů ze Syndikátu českých spisovatelů, jež jsou označeny Očista 1945-47, 1948-49
K Miloši Hlávkovi tam nic není až na jednu zmínku v souhrnném přehledu vyloučených a distancovaných členů Syndikátu (kopii posílám na jedné z přiložených fotografií)*).
Druhá fotografie v příloze je kopií dokumentu, který možná nepřítomnost dokumentů k poválečné „očistě“ členstva Syndikátu vysvětluje **). Materiály byly již v roce 1946 předány Planovacímu úřadu a nevíme, zda se do Syndikátu vrátily. Ovšem k celku fondu Syndikátu je třeba poznamenat, že vzhledem k rozsahu – 69 kartonů – se prokazatelně jedná o fragment, který neobsahuje zdaleka všechny dokumenty, které kdy v archivu Syndikátu byly. Takový je zkrátka mnohdy osud archivů. Ostatně nelze vyloučit, že se někdy v budoucnu příslušný celek s archiváliemi očisty vynoří, to patří také k dobrodružstvím archivní práce.
S pozdravem
Tomáš Pavlíček
Literární archiv PNP 29.6.2015
*) Kopie dopisu Syndikátu z 9.1.1946, kterým na přání adresáta Ředitelství Stráže národní bezpečnosti, k ruk. dr. Smolky, Praha I je zasílán seznam spisovatelů vyloučených (Grmela Jan, Dr. Hlávka Miloš, Kožíšek A.J., Krýsa Josef, Lipanská Zdeňka, Rozner Vojtěch, Vochoč Jan Martin,Vojkůvka Alois), distancovaných na čtyři léta (Dr. Kožík František, Soldán Fedor, Werner Vilém), na dvě léta (Dr. Renč Vilém, Dr. Slavík Bedřich, Dr. Tetauer Frank) a na jeden rok (Malý I.R.) s údajem, že distancování počíná dnem 9. května 1945. Podpis za ústředního tajemníka je nečitelný.
**) Kopie dopisu Syndikátu z 13.2.1946 Zemskému národnímu výboru v Praze o předložení spisů týkajících se očisty na vyžádání Plánovacímu úřadu. Kopie je bez podpisu.