Předchozí článek
Nový Kunderův román vzbudil rozporuplné reakce
Publikováno 25 Čvn 2015
Zhruba před týdnem se Kunderův nejnovější literární počin nazvaný Svátek bezvýznamnosti dočkal anglického překladu. Zatímco ve Francii sklidila kniha krátce po svém vydání veskrze pozitivní ohlasy, ve Velké Británii a v Americe je tomu výrazně jinak. Recenzenty román povětšinou zklamal.
Ačkoli Kundera svou nedlouho knihu o 128 stranách napsal ve francouzštině, v níž tvoří již bezmála tři desetiletí, spatřila k překvapení mnohých světlo světa nejprve v italštině. Stalo se tak na sklonku roku 2013 díky vydavatelství Adelphi. Teprve o několik měsíců později, v dubnu následujícího roku, ji na pulty francouzských knihkupectví přineslo autorovo domovské nakladatelství Gallimard. Krátce poté se v médiích začaly objevovat i první recenze, v nichž literární kritici ze země galského kohouta zpravidla nešetřili slovy chvály. V deníku Le Figaro se psalo o velkolepém návratu geniálního romanopisce, jemuž se do díla podařilo propašovat jak velkou dávku úzkosti, tak i smíchu. „Kundera neztratil nic z umění strhnout oponu a vše obnažit,“ bylo se možné dočíst v tehdejší recenzi. Také web Mediapart zapěl na knihu krátce po jejím vydání uznalé ódy. Podle zdejšího literárního kritika je román „zamyšlenou procházkou podél neviditelné hranice, za níž věci ztrácejí smysl.“ A takto bychom mohli pokračovat. Také v Čechách, ačkoli v naší mateřštině kniha nevyšla a asi jen tak nevyjde, si Kunderův Svátek bezvýznamnosti vysloužil především kladná hodnocení.
To v anglicky mluvících zemích je situace zcela opačná. Zřejmě nejostřeji se do knihy pustil Simon Schama z britského deníku The Financial Times. „Vzkaz nakladateli: tím, že něco nazvete románem, z toho román neuděláte, a to i když text napsal Milan Kundera a i když to budete velkoryse posuzovat podle těch nejpružnějších kritérií moderní beletrie,“ napsal ve své sžíravé recenzi. V podobném duchu dílo zkritizoval Daniel Hahn z časopisu The Spectator. Podle něj je Svátek bezvýznamnosti knihou chytrou, „ale její chytrost je neuspokojivá, a samotný styl nestačí. Samozřejmě, že nikdo nečte Kunderu… kvůli dynamickému příběhu nebo bohaté charakterizaci postav; ale s postavami tak bezkrevnými potřebujete nějaké pořádné intelektuální vzrušení, vtip nebo alespoň smysl pro humor, aby to vynahradilo onen záměrný nedostatek citových vzruchů,“ myslí si britský novinář. Dlužno ovšem poznamenat, že zdaleka ne všechny ostrovní deníky byly ke knize tak nekompromisní. Pochvalně se o ní kupříkladu vyjádřil kritik vlivného deníku The Independent, který ji označil „za nezvyklou a fascinující.“
O něco pozitivnějšího přijetí se Svátku bezvýznamnosti dostalo za oceánem. Už dvě recenze na knihu stihl za jediný týden přinést na svých stránkách The New York Times. Obě byly přitom relativně vstřícné. Zatímco Diane Johnsonová došla ve svém článku k závěru, že Kundera je stále „sžíravý a působivý autor“, novinář Michiko Kakutani si povšiml, že se v průběhu let změnil humor obsažený ve spisovatelových knihách. Ten již prý není znakem vzdoru proti nějaké oficiální doktríně, ale spadá spíš do nihilistické kategorie. Jde podle něj o unavené úsilí rádoby umělců nějak se zabavit. Poněkud prostoduše vedle toho vypadá hodnocení knihy Michaelem Dirdou pro The Washington Post, v němž se kupříkladu dočteme, že „pro vstřícně naladěné čtenáře bude kniha zábavným rozptýlením, v němž se mísí francouzské teoretizování s absurditou v ruském stylu.“
Vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl tu čest začíst se do anglického vydání, které je zřejmě právě teď někde na cestě do mého bydliště, své vlastní hodnocení zatím přidat nemohu. Fascinující ovšem byla i samotná četba jednotlivých recenzí. Z těch anglicky psaných podle mě více méně vyplývá jedna znepokojující věc, kterou nejpregnantněji vyjádřil Alex Preston v deníku The Guardian. „V knize není cítit špetku zájmu o to dát čtenáři důvod, aby dál obracel stránky, a proces čtení se tak stává tvrdým bojem mezi nadějí a nudou, přičemž nuda nakonec na plné čáře vítězí,“ píše anglický kritik ve svém článku. Z jeho slov totiž vysvítá, že od knih požaduje (a není zdaleka sám) jediné, tedy, aby ho „bavily“ a podle toho poměřuje jejich kvalitu. Při stanovení si takového kritéria jako toho hlavní, samozřejmě nemůže Kunderův román uspět. Ačkoli jsem ho nečetl, dovolím si takřka s jistotou tvrdit, že spisovatel má s knihou výrazně vyšší ambice, než někoho „bavit.“ Koneckonců se sám proti současné povrchní zábavě několikrát nelichotivě vyjádřil ve svých esejích. Pokud tedy recenzent deníku The Guardian ve svém článku hovoří o tom, že při čtení románu u něho převládl pocit nudy, možná tím nechtíc vysekl Kunderovi poklonu. Právě takový dojem totiž má kniha možná ve čtenáři vzbudit – ukázat vyprázdněnost současného světa, neschopnost opravdově se bavit a pořádně se nad něčím zamyslet…
Jan Perniš
Zvláštní. Jako kdyby anglo-americký svět a ten kontinentální vnímali Kunderovo nové dílo úplně odlišně
Škoda, že se v češtině díla asi nedočkáme. Takhle je to jen teoretizování, jaká, že vlastně ta kniha je, když si ji člověk nemůže přečíst v mateřštině.
Svatá pravda. Na jedné straně Kunderovo rozhodnutí chápu, na druhé mě ale nesmírně mrzí, neboť si tak jeho nejnovější romány nepřečtu.
Nejsem přívržencem tohoto minimalistického intelektuálního psaní. Podle mě v Kunderových knihách je cosi chladně vypočitatelného, co se neslučuje s tou nejvyšší možnou formou umění.