Callisto

Providence

Finští melancholici Callisto zpřístupňují svou tvorbu širšímu publiku, přičemž mluvit o zaprodání se komerci je značně zavádějící, protože Providence spíše než na špičky hitparád míří přímo do hlubin posluchačovy duše.

První řadovou nahrávkou True Nature Unfolds, která vyšla roku 2004, naskočili Callisto na v té době rostoucí vlnu kapel, čerpajících z odkazu kultovních Neurosis. V záplavě podobných interpretů patřili k lepším, z velké míry také díky tomu, že dokázali infiltrovat i vlivy jiných veličin jako Opeth nebo Cult of Luna. Následná nahrávka Noir pokračovala ve stopách svého předchůdce, ale nešlo nepostřehnout pozitivní úkroky novými směry.

O nové desce pak již nelze mluvit jako o úkroku, ale o pořádném vykročení jiným směrem, byť ani k minulosti se Callisto nestaví zády. Nejpodstatnější změnou je jistě příchod nového zpěváka. Jani Ala-Hukkala dostává ve skladbách mnohem více prostoru než měl původní zpěvák Markus Myllykangas, jinak stále kytarista Callisto, a čistý vokál Janiho nyní desce víceméně dominuje, což vidím jednoznačně jako pozitivum. Jani se prezentuje zajímavým a emotivním hlasem, přičemž zní neustále opravdově a díky jeho podání zní některé pasáže vyloženě hitově. Hudební stránka je s pečlivostí třídního premianta poskládaná mozaika žánrů, ve které probleskují jak žánry známé z předešlé tvorby, tedy sludge, post hardcore,  nebo post rock, tak i nově příjemným popovým závanem ovanutý melancholický rock nebo lehce naťuknutý jazz. Deska příjemně plyne, osciluje mezi jmenovanými žánry, a tvoří funkční celek, který dokáže posluchače příjemně unášet malebnou hudební krajinou, ovšem když je třeba, tak ho během chvilky dokáže stejně dobře uzemnit a vyválálet v bahně. Třešničkou na skvělém dortu je pak výborný a do konceptu desky padnoucí hostující saxofon, jenž dává hudbě na Providence další rozměr.

Jako jediné negativum se jeví trochu delší stopáž, která však s každým dalším poslechem vadí méně a klasifikovat jakoukoli část alba slovem nuda by byla téměř svatokrádež. Přesto by zkrácení desky o pár minut spíše přispělo k lepšímu dojmu. Bohužel pokud jste příznivci hlavně prvních dvou alb, pak se vám jako negativum možná bude jevit už samotná povaha tohoto disku.

Callisto v mnoha pasážích zní stejně tvrdě jako dřív, jen jsou tyto pasáže tentokrát ve stínu melodie. V mých očích je toto směřování jednoznačně ku prospěchu věci a dovolím si tvrdit, že Providence je doposud nejlepší album vyšlé z tvůrčí dílny Callisto a zároveň jedno z nejlepších alb vydaných v tomto roce.

Rok vydání:
2009

Vydavatelství:
Fullsteam Records/Svart Record

Seznam písní:
In Session
Rule the Blood
Covenant Colours
Eastern Era
New Canaan
Stasis
Where the Spirits Tread
Dead Weight
Drying Mouths (In a Gasping Land)
Providence

89%

-jt-