Gere si cenu Karlovarského festivalu nezaslouží

Ve Velkém sále hotelu Thermal byl v pátek slavnostně zahájen jubilejní 50. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Otevřelo ho vaudevillové představení doprovázené zasvěcenými komentáři Marka Ebena. Po něm si pro cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, Křišťálový glóbus, přišla jedna z hlavní festivalových hvězd Richard Gere, jemuž se dostalo od diváků bouřlivého přijetí.

Je to jen pár týdnů zpátky, co se mi do rukou dostal zajímavý rozhovor s někdejší uměleckou ředitelkou Karlovarského festivalu a nyní jeho poradkyní, paní Evou Zaoralovou. Ta se v něm mimo jiné dotkla historie této slavné přehlídky, kterou mohla poprvé sledovat jako redaktorka měsíčníku Film a doba v roce 1970. Při té příležitosti připomněla neradostnou etapu v dějinách festivalu, kdy si jako na běžícím pásu odtud odnášeli hlavní ceny sovětští filmaři, jejichž snímky však ani zdaleka nedosahovaly takové umělecké úrovně jako filmy tuzemské, nebo západní. Důvod byl ryze politický. Snaha zavděčit se v době normalizační Sovětskému svazu, respektive nutnost poslechnout diktát jejich předních představitelů. Jen krátce poté, co jsem poutavý rozhovor dočetl, na mě z internetu vybafla informace, že by se hlavní tváří letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary měl stát Richard Gere. A co víc, odnést by si odtud měl i cenu pro mimořádný umělecký přínos…

Přáním většiny umělců a lidí pohybujících se v této oblasti po pádu železné opony bylo postupné odpolitizování kultury. Měřítkem úspěchu a neúspěchu se opět měla stát jen umělecká kvalita toho kterého díla. Ne úplně se to ale podařilo a politika se nám tak dodnes často vkrádá do míst, kam by zasahovat neměla. Takovým příkladem může být i jinak vcelku zdařilé úvodní představení Karlovarského festivalu, jehož autory jsou bratři Cabanové. Pojmout ho jako leporelo v duchu snímků George Méliese, Karla Zemana a hollywoodských muzikálů se ukázalo jako dobrý tah. Vizuálně mu lze jen těžko co vytknout. Vzhledem k tomu, že festival letos slaví jubilejní padesátku, bylo dopředu víceméně jasné, že se bude určitým způsobem ohlížet zpátky a bilancovat. Vyhnout se v takovém případě politickým konotacím souvisejícím s přehlídkou by na místě určitě nebylo, otázkou ale je, nakolik měl být právě tento aspekt akcentován.

Zpětně viděno se zdá, že mu bylo věnováno více prostoru, než mělo. Za úplně nadbytečné lze označit především pasáže, v nichž se připomínalo věznění politických odpůrců v uranových dolech, četly citace z Rudého práva, nebo ukazoval nástup Klementa Gottwalda k moci. Ne že by byly nepravdivé, a že bychom o těchto věcech neměli hovořit, s festivalem ale nemají nic společného, a proto do úvodní retrospektivy nepatří. Stejně dobře bychom na počátku 90. let mohli připomenout enormní růst zločinnosti (třikrát vyšší vražednost), nezaměstnanosti, alkoholismu a dalších neblahých sociálně patologických jevů, těmito věcmi by se ale měli zabývat na první místě historici. Přenechejme to tedy raději jim. Jak si všimlo více novinářů, úvodní projekce byla navíc dosti nevyvážená. Pokud už autoři měli to nutkání pustit se čas od času na pole politické, měli tak činit až do konce svého díla. Polistopadová éra festivalu, respektive epocha posledních dvaceti let, však byla osekána na pouhé defilé hvězd, které bylo možné v Karlových Varech v rámci přehlídky zahlédnout.

 
Po skončení úvodní retrospektivy si na pódium pro Křišťálový glóbus za zvýšeného zájmu publika přišel americký herec Richard Gere, kterému cenu osobně předal ředitel festivalu Jiří Bartoška. Ladnou sošku si údajně vysloužil za svůj mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Při pohledu do filmografie tohoto pětašedesátiletého filadelfského rodáka je ale otázkou, kde a kdy se této chvályhodné skutečnosti „dopustil.“ Jediným umělecky kvalitním snímkem, v němž se Richard Gere zatím objevil, je pravděpodobně snímek Nebeské dny Terrence Malicka z roku 1978, při trošce dobré vůle můžeme ještě zmínit muzikál Chicago, který však dle mého soudu drží nad vodou především kvalitní hudební složka Dannyho Elfmana. Toť vše. Jinak Gere točil převážně pokleslé romantické komedie, jimiž si bohužel získal celosvětovou pozornost. O žádném uměleckém přínosu lidstvu, natožpak mimořádném, nemůže být řeč. Proč tedy ale Křišťálový glóbus získal?

Oproti minulosti jistě nemůžeme mluvit o nějaké přímé politické intervenci. Vedení festivalu takovým tlakům naštěstí dnes již podle všeho skutečně nepodléhá (otázkou je, zda to samé můžeme říci o vlivu producentů), i tak ale ocenění získal někdo, kdo si ho zcela zjevně nezaslouží. Že se proti předrevolučním časům zas až tolik nezměnilo, dokresluje pohled na seznam předcházejících vyznamenaných. „Již po dvacáté čtvrté se staly Karlovy Vary hlavním městem světové kinematografie a již po třinácté putuje Křišťálový glóbus, kam jinam, než do Sovětského svazu,“ zaznělo během zahajovací projekce. Není jistě bez zajímavosti, že za posledních 20 let bylo Křišťálovým glóbem za přínos světové kinematografii oceněno 16 amerických herců a režisérů. Připsat to můžeme na vrub společenskému tlaku, jemuž vedení festivalu pravidelně podléhá. Dlužno ovšem dodat, že se tak dnes děje naštěstí jen ve spíše formální ceně za přínos světové kinematografii a ne v hlavní soutěži, jako tomu bylo v minulosti. V tomto směru se naštěstí dosáhlo nemalého pokroku. Co ale osobně považuji za nesmírně znepokojivé, je fakt, že proti předání ceny Richardu Geremu nikdo veřejně nevystoupil, že to takříkajíc nikomu nevadí a že považujeme odměňování podobně umělecky druhořadých umělců už za něco naprosto normálního…

Jan Perniš