Přestože Oldřich Smutný stál svého času u zrodu slavné umělecké skupiny UB 12, spjaté s řadou významných tuzemských malířů a grafiků, jeho jméno dnes už zná kromě pár novinářů a kunsthistoriků bohužel málokdo. Jak ale dokazuje výstava v Museu Kampa, autorovo dílo se z povědomí laické i odborné veřejnosti vytratilo trochu neprávem. Má totiž svoji nespornou kvalitu.

Před necelýma dvěma lety zesnulý Oldřich Smutný patří mezi nemnoho výtvarníků starší generace, které jsem měl možnost poznat osobně. I když sloveso poznat asi není úplně to nejpřiléhavější. K panu Smutnému na jeho chalupu do jihočeské Putimi jsem totiž jezdil od útlého dětství se svým tatínkem, který je jeho žákem a do značné míry i pokračovatelem. O umění jsem tehdy věru nevěděl zhola nic a ani mě nijak nezajímalo. Mnohem raději jsem se tehdy honil za lučními koníky. Případnější je proto mluvit o tom, že jsem pana Smutného mohl po léta z blízkého povzdálí pozorovat. Procházet se jeho putimskou „rezidencí“ proměněnou v jeden velký ateliér, nebo ještě lépe v jedno umělecké dílo, neboť obrazy zde plynule navazovaly jeden na druhý a splývaly se zdí, bylo pro malého kluka něco naprosto fascinující. Domem prostupovala podmanivá vůně terpentýnu, na každém kroku se válely hadry s cákanci barev, na zemi ležely notně prošlapané rohože, v improvizovaném obýváku stála rozvrzaná, snad tisíckrát spravovaná, proutěná křesla. Všechno tu neslo známku letitého užívání, díky čemuž věci přestávaly být pouhými kusy nábytku, ale stávaly se součástí jakéhosi gesamtkunstwerku, širšího boží úradku, v němž i předměty mají svou duši.

Samozřejmě nejvíce ze všeho mě znepokojovaly všudypřítomné obrazy. Těch se kurátoru výstavy Davidu Bartoňovi podařilo do Musea Kampa získat na pět desítek. Ačkoli výběr není úplně reprezentativní a není tudíž možné hovořit o retrospektivě, otvírají expozici díla ze 60. let, tedy z období, které můžeme v širším slova smyslu označit za autorovy umělecké počátky. Tehdy ještě plátna Oldřicha Smutného vykazovala menší míru schematičnosti a bylo tak na nich velmi dobře možné rozpoznat siluety jihočeských stavení. Právě proto jsem je jako dítě měl nejraději. Dnes je naopak považuji za pouhé vykročení k mnohem progresivnějšímu, svébytnějšímu a suverénnějšímu uměleckému výrazu, k němuž rodák z mladoboleslavské Debře dospěl v následujících letech. Že tomu tak skutečně je, se lze na vlastní oči přesvědčit ve třech navazujících výstavních místnostech. Páteř expozice v Sovových mlýnech totiž celkem očekávaně tvoří autorovy zralé práce, pro něž je typická redukce krajiny, domů a vesnic na pouhé siluety, znaky či symboly.

„Znakově pojaté obrazy, jimiž oslavoval krajinu kolem Písku… náleží, podobně jako Špálovy obrazy Otavy, k tomu nejmalířštějšímu, nejmúzičtějšímu, nejkladněji nabitému a – při vší spřízněnosti s uměním Francie – nejčeštějšímu, co dalo naše výtvarnictví 20. století evropské kultuře,“ myslí si historik umění Jaromír Zemina. Přesto přese všechno ale dnes zná Oldřicha Smutného a jeho práce jen málokdo. Bylo to podle všeho jeho relativně složitou povahou, sebevědomým a lehce hašteřivým naturelem, který od něho zejména po revoluci odháněl kupce, kunsthistoriky i galeristy. Zpětně viděno bylo v jeho charakteru i cosi sympatického, tvrdě mužského, co už této generaci chybí, tedy neochota se přizpůsobovat, nepodléhat dobovým trendům a žít si zcela po svém. V době, která přeje spíše mediálně vstřícným, názorově servilním jedincům i umělcům, to však postupně vyústilo ve vytlačení Smutného na pomyslný okraj zájmu.

 
Sympatické na současné výstavě, která potrvá až do poslední srpnové neděle, je především to, že před návštěvníky staví nejen Smutného obrazy, ale také jeho neméně podmanivé práce na porcelánu (série pomalovaných talířů z roku 2008), dřevíčka, černobílé tuše na papíře, barevné monotypy i fotky jeho milovaných labutí, jimž věnoval svou známou a dodnes relativně populární knihu Labutě, labutě. „Nikde jsem neviděl větší bohatství odstínů bílé barvy, než jaké má na svém těle jediná labuť,“ napsal svého času Smutný. Celkem si návštěvníci Musea Kampa mohou ve výstavních prostorách prohlédnout na pět desítek děl debřského rodáka, který v roce 1984 za výtvarnou podobu animovaného filmu S úsměvem obdržel 1. cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Huecu. Ačkoli Smutný nikdy nedospěl ve svém zjednodušování tak daleko jako jeho kolega ze skupiny UB 12 Václav Boštík, a ani neobohatil výtvarné umění o prostředky z jiných odvětví jako Adriena Šimotová, přesto lze jeho umělecký odkaz považovat za nebývale konzistentní, výjimečný, přinášející divákům osobitý pohled na svět. Vytýkána mu svého času byla ponejvíce líbivost a barevná inspirace Miróem, či Matissem. Kdo však někdy navštívil jižní Čechy, nebo ještě lépe malířovu chatu postavenou bez jakýchkoli nákresů panem Hrabou, musí mít pro jeho zálibu v různých odstínech modré, růžové a bílé pochopení. Velká okna jeho ateliéru se totiž doslova nakláněla nad blankytně azurovou hladinu putimského rybníka, po níž po většinu roky pluly bělavé labutě.

Hodnocení:

Je sice škoda, že Oldřich Smutný nikdy neudělal onen pomyslný krůček a zcela ve svém uměleckém projevu nenahradil zjednodušené fasády domů pouhými symboly a nevydal se na cestu k ještě svébytnějšímu a jedinečnějšímu projevu, i tak ale jeho dílo dosahuje vysoké umělecké hodnoty. Autorovy poetické krajiny nadchnou především lyričností a koloristickým mistrovstvím, které u nás nemá obdoby.

Výstava potrvá od 27. 6. 2015 do 30. 8. 2015

Kde:
Museum Kampa
U Sovových mlýnů 2
118 00 Praha 1 – Malá Strana

Otevřeno:
denně od 10:00 – 18:00

75%

Pavel BestA