Pořad Artmix se začíná podobat pouhé reklamě

Kulturní magazín Artmix je jediný, již tradiční pořad České televize, který po řadu let zprostředkovává přehled o současném lokálním dění ve výtvarném umění. Během této doby přirozeně prošel vývojem.

Zpočátku Artmix tvořily různé rubriky (výstava, talent, portrét, fenomén, doporučení redakce apod.), nyní jsou to převážně záznamy z výstav a rozhovory s umělci a kurátory. Proměna struktury Artmixu zřejmě reaguje na nárůst uměleckých akcí a výstav, které už nelze obsáhnout. Nabízí se řazení do tematických celků, ve kterých se prezentuje umění různých médií a okruhů formou reportáží z výstav a rozhovorů s jednotlivými umělci. Vzhledem k těžko uchopitelné povaze současného umění je mozaika osobních přístupů poměrně inteligentní způsob jeho přiblížení. Zatímco změna struktury představuje víceméně logický krok, proměnu zaměření pořadu a rétoriky scénáře pokládám za nešťastně poplatnou současným trendům. Artmix začal postupně prezentovat umění jako cosi zpyšnělého, uzavřeného v kategoriích a žebříčcích prestiže (nutno ale dodat, že tímto směrem se pohnul celý svět a není to jen vina Artmixu, od kulturního magazínu bych ovšem očekávala větší míru odolnosti). Tvůrci pořadu jakoby se snažili podchytit to nejdůležitější, nejvelkolepější ze současného dění na umělecké scéně. Problém je v tom, že neexistují již žádná měřítka, podle kterých by se dala míra důležitosti a kvality objektivně určit. Tím je situace těžší, ale spoléhání na vlastní názor, odvahu být i odmítnut je asi jediná smysluplná cesta.

Pořad svým odevzdaným přístupem k všeobecnému názoru vede ke konzumaci umění, pěstuje v divákovi pocit, že se dozvídá něco nezpochybnitelného, protože je to posvěceno autoritou umělecké elity (která je ve skutečnosti uměle vytvořená). Odkaz na nějaký obecný žebříček prestiže působí pro zasvěcenějšího člověka směšně, laika zase mystifikuje. Umění se tím redukuje na pouhou informaci, součást společenského diskursu. Divák se neptá, proč je to či ono dobré či špatné nebo jak vůbec rozeznat umění, nebuduje v sobě žádný systém založený na vlastním chápání. Způsob, kterým je pořad připraven, ho k tomu nevede. Stává se pouze informovaným, ale cítí se vzdělaný. Má pocit, že umění rozumí, i přestože informace, které dostává, jsou často velmi povrchní a proto zkreslené. Navíc se umění rozumět nedá, máme s ním jen žít, je jakousi otázkou i odpovědí zároveň.

Jedním z trendů současnosti je spojování umění s mládím, redukování současného umění na kulturu mladých. Dnes už ale avantgarda nemá jasné obrysy, protože nejsou žádná tabu, proti kterým by se dalo rebelovat. Navíc se znaky rebelie staly znakem moderního životního stylu a ztratily původní význam. Rebelie zdegenerovala na nedospělost a stala se novým akademismem a výborným obchodním artiklem. Také estetika Artmixu odkazuje ke kultu mládí. Pořadem například provází mladistvý mužský hlas, který se tónem i projevem zcela tluče s duchovním zaměřením pořadu a manifestuje, že umění představuje zábavu a styl. Scénář je přeplněn superlativy: „Nejvýraznější, z nejznámějších českých současných umělců… prestižní veletrh… umělecká elita… mimořádná událost…“ Různé nevýznamné citáty přátel umělců kurátorů mají dodat umělcům punc celebrit. Artmix se vlastně podobá reklamě. Vytváří mylný dojem, že někde existuje jakýsi obecně hierarchizovaný svět, ve kterém si výtvarní umělci zaslouží stejný typ televizní slávy jako třeba herci nebo zpěváci.

Zdá se, jako by smyslem pořadu bylo získat divákův zájem o umění všemi prostředky i za cenu zpronevěry hodnotám umění. Zajímat se o umění je totiž „in“, o čemž svědčí i všeobecný nárůst popularity výstav, designu a uměleckých akcí. Tento druh sebestředného zájmu je ale přesně tím, co jde proti smyslu umění, které spíše přivádí člověka k něčemu obecnému a absolutnímu, k rovině rozpuštění ega. V 70. letech natočil americký kritik umění Robert Hughes podle své stejnojmenné knihy sérii pořadů s názvem The Shock of the new. Snažil se tak přiblížit veřejnosti současné umění, tolik jiné od umění minulého. Domnívám se, že tato série (mimochodem volně ke zhlédnutí na Youtube) má nadčasové kvality a to proto, že autor se nebál projevit nějaký jasný, často i kritický názor. Vyjádřil tak vášeň uměleckého díla, která je opakem lhostejnosti. Divák s ním nemusí souhlasit, ale klade si otázky a dostává tak šanci něco se vlastním úsilím (tedy doopravdy) dozvědět a naučit. Přestože Artmix je koncipován jinak a odehrává se v jiné době a na jiném místě, mohl by se touto sérii inspirovat, aby nabyl většího smyslu než dráždidlo ega jedné i druhé strany.

Vilma Brzezinová