Dvojice básní od letošní držitelky Ceny Jiřího Ortena

Na jaře letošního roku byla už po osmadvacáté udělena Cena Jiřího Ortena. Tu získala třiadvacetiletá česká básnířka Alžběta Stančáková za svoji debutovou sbírku Co s tím. Prestižní ocenění si studentka komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vysloužila „za přesná básnická pozorování, drzá a drsná gesta,“ jak stojí v odůvodnění poroty. Naší redakci se od nadějné české básnířky a členky redakce literárního časopisu Psí víno podařilo získat dvě její básně, které si můžete přečíst níže…

Poslední báseň z kanclu

Je tichý den
odtoková mřížka nechutenství
je zbytečná jako dvě spony co se
otřásly na dně tašky

student medicíny nalepil
antikoncepční náplast na paži
své vlastní sestře
než aby to bylo blbě
to ti to radši
nalepím sám

rozřízla jsem si prst
o rozbitou konev
a to je zase den já vím
neměla jsem tančit s Rusem
když vím že to neumím
neměla jsem si
při pohledu z okna uvědomit
že člověk potřebuje k životu jen
ovoce zeleninu a pocit že je

mami to je zase den
buď ráda že to nevidíš
buď ráda
že mě neznáš
až půjdeš kolem provaznictví
taky mi jeden kup

Několik spánků

Několik spánků. Několik plechů. Několik domovnic.
Poránu zazvonil revizor komínů.
“Tak hezkej dům. Já nemám domov. Nic…
Kéž by jich tak bylo míň.”

Polibek z fotky. Špicatý.
Pod mokrou žínkou spí šaty
a na konci zbyl rezervoár.
“Dneska mě překecal.” “Neser. Volal?”

Už zase porcovat podzemí.
Dva bílé kroužky. “Pot se mi
zalesknul na patře.”

“Tak hezkej den.” A těla do svíček.
“Tak hezkej den.” Na ráhnech stín,
na čele oslíček. A bude míň.