Rozhovor s režisérem Pixou, jehož snímek usiloval o Oscara

Dětský kanál České televize Déčko právě spustil premiérové vysílání druhé série animovaného večerníčku Nejmenší slon na světě. Příběhy o maličkém slonovi Béďovi, který nevyrostl a musí se vypořádat s nástrahami v obrovském světě velkých slonů, vytvořil tým mladých autorů v čele s režisérem Liborem Pixou. Velice talentovaný výtvarník a režisér, autor povídky Vincent z celovečerního filmu Autopohádky se do diváckého povědomí zapsal absolventským snímkem Graffitiger, za který si mimo jiné vysloužil Cenu Magnesia 2011 v rámci Českého lva i nominaci na Oscara. Rád kombinuje techniky a s každým novým krátkometrážním filmem přichází s něčím novým. Český animovaný film, který ve světě vždy měl dobré jméno, zas posouvá o krok dál.

Česká televize v těchto dnech vysílá druhou sérii 3D večerníčku Nejmenší slon na světě. Jak jste se k režírování večerníčku dostal?

Byl jsem osloven Českou televizí.

Natáčení jednoho dílu první série zabralo tři až čtyři měsíce a pracovalo na něm deset lidí. V čem bylo natáčení nové série jiné?

Točili jsme pouze šest dílů, v první sérii jich bylo sedm. Natáčení bylo jednodušší o samotné návrhy charakterů, postav a prostředí, které jsme již vytvořili. V prakticky nezměněné podobě jsme s nimi pracovali dál. Tým se jinak zásadně nezměnil. Na jednotlivých dílech jsme začali pracovat v listopadu 2013 a dokončili jsme je na konci loňského roku.

Večerníček vznikl v technologii 3D, i přesto že je primárně určený pro televizní vysílání. Proč?

V tomto ohledu se trochu míchá terminologie. 3D v našem pojetí, tedy pojetí animátorů, znamená digitální animaci, která se tvoří počítačově a postavy v podstatě simulují plastickou loutku. Je to kvalitní trojrozměrný počítačový film natáčený jedním pohledem. V marketéry účinně nazývaném 3D filmu, který sledujeme s teleskopickými brýlemi v IMAXU, je použita stereoskopie, což je technologie využívající natáčení scény dvěma pohledy. Na sledování Nejmenšího slona na světě diváci brýle rozhodně nepotřebují.

Hlavní postavy večerníčku se jmenují Bedříšek a František, ačkoliv děj se odehrává v Africe. Proč mají africká zvířata echt česká jména?

Jména jsou původní od scenáristky Ivy Macků. Nejspíš je zvolila, aby byla pro české děti lépe zapamatovatelná. Ale už jen proto, že se filmy promítají na zahraničích festivalech, by mezinárodní jména byla mnohem praktičtější. V této podobě jsou pro cizojazyčné publikum nevyslovitelná, a proto se překládají.

Jak z ní v překladu?

Ne úplně nejlépe, například Bedříšek se jmenuje Frederic. Sám jsem z těch jmen nebyl nadšen, ale už tak jsem dostal dost prostoru předělat původní koncept, takže jsem do nich nezasahoval. Původně měla sloní rodina žít jako lidi. Sloni měli nosit oblečení a bydlet v domku. Tuto verzi jsem předělal, protože jsem chtěl, aby byl večerníček více přírodní a také výroba by samozřejmě byla animačně mnohem náročnější.

Byl jste spokojen se scénářem druhé série?

Musel jsem ho přepsat. Iva Macků je šikovná scenáristka, ale nemá moc zkušeností s animací. Při psaní scénáře pro animovaný film je třeba být znalý technologie, dobře se orientovat v následné tvorbě, především proto, že máme omezený rozpočet. Nemohu do filmu pustit charaktery, které by se musely složitě vyrábět a designovat. Při 3D animaci je například komplikovaná práce s vodou a efekty.

Jaké večerníčky jste měl vy nejraději jako kluk?

Klasiku. Nejraději ze všech jsem asi měl Pojarovy medvědy od Kolína z cyklu „Pojďte, pane, budeme si hrát“. Maxipes Fík mě bavil, Jen počkej, zajíci! se mi také hodně líbilo. A pak samozřejmě Krteček, když jsem byl hodně malý.

Jak jste se k animování dostal?

Tatínek byl výtvarník. Učil v lidové škole, takže mě k výtvarničení vedl odmalička. Byl ředitelem ZUŠ ve Vodňanech a díky němu jsem každý den po škole trávil v dílnách.

Vystudoval jste také animovanou tvorbu na FAMU pod vedením prof. Břetislava Pojara, autora třeba již zmiňovaného legendárního animovaného seriálu o „vypečených“ medvědech a spoluautor Autopohádek. Jak moc vás jeho tvorba ovlivnila?

On byl mezinárodně uznávaná a výrazná osobnost, měl renomé. Jako učitel si nebral žádné servítky, uměl prosadit svůj názor. Neměl jsem s ním nikdy problémy. Mezi vyučujícími na FAMU mi byl nejbližší a taky nejsympatičtější. Na to, kolik mu bylo let, dokázal neuvěřitelné věci. Autopohádky natáčel v osmasedmdesáti letech. Pořád točil. Každé dva roky spíchnul alespoň nějaký kraťas.

Není to tak dávno, co jste FAMU sám úspěšně absolvoval a dneska už téměř zaujímáte Pojarovo místo. Čím si to vysvětlujete?

Pojarovo místo zdaleka ne. On byl profesorem a vedoucím katedry. Pojar studium na FAMU zakládal, já jsem rovnocenným pedagogem, mám svou dílnu. Na Pojarovi ta katedra stála, s ním padala. Práce se studenty mě moc baví.

Je zájem o animační tvorbu? Jací jsou dnešní studenti?

V každém ročníku je zhruba pět studentů, takže o velkém zájmu o animovanou tvorbu se hovořit nedá. Ale dva až tři z nich po absolvování studia najdou uplatnění. Vytkl bych jim jen to, že na to, jak jsou mladí, jsou neuvěřitelně konzervativní, rádi a dobře kreslí, ale pořád stejně. Nechtějí experimentovat. Podobné je to se zkoušením nových technologií.

Váš absolventský film Graffitiger byl velmi úspěšný, získal jste za něj spoustu ocenění. Kterého si ceníte nejvíc?

Určitě nominace na Oscara. Je nejprestižnější. Samotná nominace a umístění se mezi prvními pěti je úspěch. Na druhou stranu mě mrzí, že jsem se nedostal mezi první trojku, protože to by mi otevřelo dveře. To, že jste v seznamu nominovaných, je pěkné pro naši malou kotlinu, lidé to zaregistrují, ale z celosvětového hlediska to nic neznamená. Čtvrté či páté místo je jako vyhrát na Olympiádě bramborovou.

Co říkáte na to, že vítězný film Tuba Atlantic norského režiséra Hallvara Witza údajně vůbec neměl být nominován, jelikož byl uveden v norské televizi dříve, než to dovolují pravidla?

To jsem nevěděl. V každém případě ten film bezpochyby své kvality měl. Až na Graffitiger byly všechny ostatní nominované filmy hrané. S mým melodramatem se dobře udělaný hraný film nedá srovnávat. Animací nevyvoláte takové emoce jako živými herci, nedotknete se toho člověka tolik. Nepředpokládal jsem, že bych vyhrál, ale kdybych se dostal mezi první tři, byl bych teď někde jinde.

Vzpomenete si ještě na natáčení svého prvního filmu?

PsiCHO byl první bakalářský film. 3D animace. Zkoušel jsem něco natočit i dřív, cvičeníčka která jsem dával k přijímačkám, a asi se mi povedla, protože mě vzali hned na první pokus, což nebývá obvyklé. Počítače mě hrozně bavily, zkoušel jsem si animace. To jsem měl najednou pocit, jako když dostanete do ruky hračku a můžete udělat cokoliv, můžete vytvořit film. Otevřelo mi to jinou dimenzi.

Co vše se od té doby změnilo?

Přestávám vytvářet samotné animace a tuto práci přenechávám jiným, aby mi zbylo více času na režírování, nápady a samotnou tvorbu. Myslím si, že to mi jde líp. Mám buňky na to lidi vést, což je v tuto chvíli přínosnější, než abych jen kreslil. Už nejsem ten, který by všechno ručně dělal. Znám miliony lepších animátorů, než jsem já.

Doposavad jste režíroval pouze krátkometrážní filmy, kdy se pustíte do celovečerního?

S hraným filmem je hračka sehnat investory, obsadíte Vilhelmovou a můžete točit. Nosím v hlavě scénář, teď už je třeba jen najít čas na jeho zpracování. V konkurenci s Waltem Disneym je těžké obstát, film musí být divácky atraktivní. Mám ambice udělat celovečerní film, který nebude ve sklepě, ale v prvním patře.

Co takhle spojit jméno Pixa s americkým animačním studiem Pixar?

Nevylučuji. To bych skutečně moc rád, a kdybych si za tím snem šel, nemyslím si, že by to bylo úplně nereálné. Chce to dobrý nápad.

Jana Halešová