Megadeth

Endgame

Není pochyb o tom, že jednou z nejočekávanějších desek tohoto roku je kolekce Endgame kalifornských Megadeth. Očekávání nové desky bylo tentokráte ještě přiživeno několikerým prohlášením samotné kapely o návratu ke kořenům a k největším milníkům v diskografii skupiny.

Ačkoliv hovořit poslední dobou o Megadeth a zmiňovat v souvislosti s nimi pojmy jako kapela nebo skupina je lehce zavádějící. Mustaine totiž po znovuobnovení Megadeth albem The System has failed točí sestavou s intenzitou nespokojeného fotbalového trenéra, přičemž do svého týmu si pro album Endgame přivedl opravdu kvalitní posilu v podobě kytaristy Chrise Brodericka, jehož výtečná sóla se proplétají celou deskou. Ani další dva články kapely, tedy již minulým albem prověřená rytmická sekce ve složení Drover-Lomenzo, nestojí pozadu a předvádí kvalitní výkony, které nepohřbívá ani zvuk, vzešlý ze spolupráce Mustainea s Andy Sneapem.

Samotná kompoziční náplň desky pak částečně potvrzuje proklamovaný návrat ke kořenům, jelikož některé skladby zní jako vystřižené z počátků kapely, částečně se ale obrací i k melodičtějšímu období Megadeth a jako celek tak Endgame působí jako výcuc dosavadní tvorby. Právě ony melodické skladby tvoří potřebné koření alba, bez nichž by se deska jinak utopila v nekonečném souboji kytarových riffů a sól, které mají rozhodně své kouzlo, ale celá deska v tomto duchu by byla vzhledem k dosavadní tvorbě trochu málo. Budeme-li konkrétnější v otázce nových skladeb, pak nejlepší kompozicí alba je 44 minutes, melodická skladba se skvěle vystavěným refrénem, následována další melodickou písní Bodies, závěrečnou The Right To Go Insane, singlovým kvapíkem Head Crusher nebo hodně do minulosti se ohlížející This Day We Fight!.  Všechny další nevyzdvižené skladby si udržují nastavenou laťku a nelze říci, že by některá  z písní byla vyloženě špatná. Mezi klady desky lze závěrem připočíst i rozumnou práci se stopáží desky, tedy něco, co jednu nejmenovanou konkurenční kapelu neustále sráží.

Je otázkou, jestli bude samotnému posluchači vadit výše zmíněné čerpání z vlastní minulosti. Na obranu Megadeth si je nutno přiznat, že se jedná o kapelu s nezaměnitelným rukopisem a jednoho ze spolutvůrců žánru. Na druhou stranu je také pravdou, že tento návrat k vlastním thrash metalovým kořenům přichází v době, kdy je tento žánr nesmírně populární a zažívá svou renesanci, takže se nelze zbavit lehkého podezření z chladného kalkulu. Jak moc je tato hypotéza založena na pravdivých základech však ví jen sám Dave.

Endgame je výborná deska, plná energických a zároveň velmi melodických skladeb, která sice zaostává za největšími milníky kapely, ale určitě je nejlepší deskou novodobé historie Megadeth.

Rok vydání:
2009

Vydavatelství:
Roadrunner

Seznam písní:
Dialectic Chaos
This Day We Fight!
44 Minutes
1,320
Bite the Hand
Bodies
Endgame
The Hardest Part of Letting Go…Sealed With a Kiss
Head Crusher
How the Story Ends
The Right to Go Insane

75%

-jt-