Jemně živý neživý svět výtvarníka Václava Mandelíka

Komorní výstava Míň je víc v pražské galerii Michal’s collection prezentuje několik čerstvých obrazů malíře Václava Mandelíka, které svou barevností, stylizací i náměty připomínají jemné malby Ivana Sobotky i tajemná zátiší Karla Černého. Obrací se ke klasickým žánrům a oživují pojmy jako krása, poetika a magie.

Jasné ikonické motivy a počítačově strohý způsob jejich malířského pojetí tematizují těžko určitelnou hranici mezi živým a neživým. Na několika plátnech se objevuje motiv květiny ve váze jako archetyp této hranice. Způsob malby je zdrženlivý a pokorný, zůstává přísně držený v jednoduché stylizaci plošné malby, čímž vyniká „živočišnost“ květin. Malba je úsporná, věcná, ale ne chladná. Má schopnost vyjádřit zvláštní stav zobrazované existence, vášnivost rozporu, který je v ní přítomen. Pokládám tato květinová zátiší za vrchol autorovy dosavadní práce pro kterou platí, že čím je jednodušší a jemnější, tím je její ozvěna silnější, tedy, že míň je opravdu víc. Na jiných obrazech se objevuje děj, květiny mají ženská těla a jakoby spolu hovořily. Tyto malby připomínají trochu kreslené filmy pro děti, působí příjemně, až dojemně, ale postrádají sílu těch nejjednodušších a vážnějších zátiší, kterým malířský rukopis Václava Mandelíka sluší (možná právě proto, že je k nim svým způsobem kontrastní) nejvíc.

Téma jakési hranice životnosti a neživotnosti prostupuje celou výstavou. Ladovsky poetický pohled na vesničku dýchá zvěcnělým životem do několika geometrických těles. I portrét v nadživotní velikosti působí víc jako ornament než jako lidská tvář, hlava stojí samostatně jako by patřila loutce nebo panně. Záhadný úsměv indiferentního pohlaví podtrhuje její neurčitost, dodává výraz a lidský cit. Podobně ornamentální je také obraz dvou k sobě čelem otočených černých labutí, které dávají tušit nějaký silný příběh. Všechny tyto malby spojuje přítomnost něčeho přirozeného a umělého zároveň, známého a přitom neznámého a nového. Jakoby autor maloval cosi, co spatřuje poprvé v životě, přestože se jedná o motivy tradiční až banální. Možná ale právě obrat k něčemu zdánlivě obyčejnému až banálnímu umožňuje postihnou pocit ze současné doby, ve které vše živé a nekontrolovatelné fascinuje a působí nepatřičně, skoro jako vetřelec.

Obrazy, které můžeme až do 8. ledna vidět na výstavě Míň je víc v pražské galerii Michal’s collection v Husově ulici v centru Prahy jsou jiné, soustředěnější a odvážnější než dřívější Mandelíkovy práce. Autor se nesnaží vymezovat vůči světu umění a nehledá krkolomné polohy. Představuje „jen“ skromnou sérii kultivovaných maleb středních formátů. Dalo by se říct, že jeho práce je tím v kontextu současného umění avantgardní, ale co je podstatnější, přináší nějaký typ víry ve smysl krásy a hloubky toho, na co nelze odpovědět.

Vilma Brzezinová