Witold Gombrowicz

Trans-Atlantic

Trans-Atlantic, román polského rodáka Witolda Gombrowicze, si počkal na svůj český překlad téměř pětapadesát let od chvíle, kdy jeho polský originál poprvé spatřil světlo světa.

V České republice vychází poprvé v roce 2007, a to v edici časopisu Revolver Revue. Lví podíl na vzniku české verze má přitom hlavně překladatelka Helena Stachová, jak je evidentní hned po přečtení úvodní kapitoly. Ústřední postavou románu je autobiografická postava spisovatele Witolda Gombrowicze, který se pár dní před vypuknutím druhé světové války ocitá spolu s hrstkou polských krajanů až v daleké Argentině. Gombrowicz vypráví v ich-formě a celý román je formálně rozdělen do 15 kapitol. Ačkoliv jde o dílo veskrze fantazijní, autor přiznává inspiraci skutečnými kronikářskými zápisky Jana Chryzostoma Paseka, písaře jenž zvěčnil život šlechty sedmnáctého století. Trans-Atlantik je jakási parodie šlechtické epopeje, na jejíchž stranách se autor dotýká problematiky nacionalismu, emigrace, síly rodinné tradice a na špehýrku otevírá také tabuizovanou třináctou komnatu světa homosexuálů.

Velmi trefný je přitom komentář samotné překladatelky, který byl otištěn coby součást ediční poznámky: „Polský čtenář dokáže do dna vychutnat komičnost postav a situací, neboť zná své dějiny a zná i své vlastní dodnes přežívající vlastnosti.“ Nemusíme být členy asociace Menza, aby nám bylo od počátku jasné, že my Poláci opravdu nejsme. Není tedy divu, že si s tímto dost podstatným handicapem někteří čtenáři netroufnou po knize sáhnout.

Nechme ale národní příslušnost stranou a podívejme se na text okem sečtělého Čecha. Gombrowicz vsadil na spojení tří základních prvků, na základě připodobnění k typickým autorským rysům jiných spisovatelů, si ukážeme jakých. Jednak je to veleslavínská podoba češtiny, která současnou češtinu katapultuje ve vývoji o několik staletí nazpět. Dále pak je zde patrná asociativní nespoutaná obraznost, jež nápadně připomíná Appollineirův detailně promyšlený chaos. V neposlední řadě pak máme co dočinění s čapkovským směřováním k mluvené větní stavbě a slovníku. V Trans-Atlantiku čas od času můžeme narazit rovněž na šestiřádková souvětí, na nejrůznější nedořečenosti a obdobné komplikace, které zcela jistě znesnadňují porozumění textu.

Připočteme-li k tomu fakt, že si Gombrowicz píše velká písmena, jak se mu zachce, bez jakékoliv pravidelné zákonitosti, ocitáme se coby čtenáři ve velmi nevypočitatelném autorském prostředí. Velká písmena uprostřed vět na čtenáře možná zpočátku působí podobně, jako když vám někdo zničehonic nastaví nohu a vy zakopnete. Když to však bez opodstatnění udělá čtyřicetkrát za sebou, i ten největší hlupec zbystří a s posměšným kroucením hlavy nastrčenou nohu obezřetně obejde.

Totéž platí o neustálém opakování týchž slov v jejich různých druhových variantách, jehož nezvrácenějším příkladem je snad strana padesát jedna, kde se na třiceti řádcích dvaačtyřicetkrát objevuje slovo „chodit“ v odlišných druhových a synonymních modifikacích. Gombrowiczův autorský styl lze považovat za originální experiment, do jaké míry je však pro čtenáře čtivý a příjemný, zůstává otázkou. Vše výše řečené snad nejlépe vystihuje ukázka z knihy: „Muže který, Mužem jsa, Mužem býti nechce a za Muži běhá, Mužem, který muže zbožňuje a ach miluje, který k nim láskou hoří, který po nich touží, který je jich chtivý, který se na ně zubí, culí, který jim podlézá – ty obdařil zdejší lid pohrdlivým jménem „puto“.“

Pakliže dobře zvážíme všechna tato fakta, působí Gombrowiczova předmluva k románu poněkud paradoxně: autor zde důrazně apeluje na čtenáře, aby jeho román nečetl jen povrchně, ale aby se do textu skutečně ponořil a vnímal ho s největší možnou obezřetností. Logicky se proto nabízí následující otázka: Jestliže je Gombrowiczovo dílo skutečně tak výjimečné a vyžaduje od čtenáře maximální soustředěnost, je nutné dávat čtenáři návod jak ho číst? Není tohle gesto od autora, který na sto šedesáti stranách provádí s mateřským jazykem doslova psí kusy, poněkud sobecké? Ať je to jak chce, jedno zůstává zřejmé – dobré dílo nepotřebuje čtyřstránkový manuál k tomu, jak je číst, aby skutečně dostálo autorskému záměru.

Vydavatelství:
Revolver Revue

Rok:
2007

Překlad:
Helena Stachová

25%

Monika Petrlová