V Leice vzdávají hold legendě jménem Werner Bischof

Fotografická dráha švýcarského reportéra Wernera Bischofa byla relativně krátká. Díky tragické nehodě trvala jen devět let. Přesto se během nich podařilo curyšskému rodákovi vytvořit rozsáhlé humanisticky laděné dílo, které dodnes neztratilo nic ze své někdejší síly. Přesvědčit se o tom je možné až do předposlední lednové neděle v Leica Gallery Prague, kde probíhá výstava Bischofových snímků.

V dubnu letošního roku tomu bude již 100 let od chvíle, kdy se v největším švýcarském městě poprvé k životu nadechl Werner Bischof. Na svět přišel do rodiny bohatého podnikatele a ředitele farmaceutické firmy, v jehož šlépějích se měl vydat. Nestalo se ale tak. Dodejme, že naštěstí. Fotografie by tak totiž nezískala jednoho z nejvýraznějších zástupců humanistické reportáže. Takhle ho má. Vděčí za to mimo jiné i svéhlavosti malého Wernera, jenž se již od útlého věku chtěl stát malíře, s čímž jeho otec ostře nesouhlasil. Bischof se i přesto v roce 1932 přihlásil na curyšskou Uměleckoprůmyslovou školu. Shodou okolností se ovšem dostal do nově otevřené fotografické třídy Hanse Finslera, díky níž se vydal na výrazně jinou uměleckou cestu, než původně zamýšlel. Svůj první fotografický ateliér si Bischof otevřel záhy po dokončení studií v roce 1936. Zásadní zvrat v jeho kariéře ale přinesl rok 1945, kdy na kole vyrazil do sousedního Německa, kde poprvé na vlastní oči spatřil hrůzné následky 2. světové války. „Opustil jsem svou věž ze slonoviny“, zapsal si do deníku a začal se místo módní fotografii věnovat té reportážní.

Jeho snímky mohou být českým divákům velmi dobře známé. Bischof totiž nedlouho po skončení války zavítal i do východního bloku, včetně Československa, kde v roce 1948 fotografoval krásy našeho hlavního města a kde svým fotoaparátem zachytil i první tuzemský socialistický průvod. Vzhledem k autorově humanistickému zaměření u nás mohly být i po nástupu komunistů k moci vystavovány jeho práce. Blížeji se seznámit s dílem tehdy již mrtvého Bischofa se lidé v Československu mohli od roku 1960 i díky nevelké monografii s vysvětlujícím textem Anny Fárové. O několik let později navíc zamířilo do Prahy několik jeho snímků na skupinovou výstavu Co je člověk. Také po revoluci si u nás lidé mohli Bischofovo dílo důkladně prohlédnout. Naposledy měli tuto možnost před deseti lety, kdy v Obecním domě proběhla jeho dosud největší retrospektiva. Ta nabídla kromě emblematických snímků, včetně toho zachycujícího vojenskou helmu ležící v kaluži před zničeným Říšským sněmem, který se ztrácí v pozadí, i do té doby nepublikované kontakty z Československa.

Současná výstava, která je od konce listopadu k vidění v Leica Gallery Prague, je svým rozsahem zhruba poloviční, oproti té, jež v roce 2006 proběhla v Obecním domě. Obě přehlídky mají ale minimálně jednu věc společnou. Tou je osoba kurátora. Stejně jako před deseti lety, i nyní se role autora expozice zhostil Bischofův nejstarší syn Marco. Také některé snímky jsou v Praze již podruhé či potřetí k vidění. Působivou výstavu ve Školské ulici otevírá série snímků vzniklá během tříletého autorova putování po zničené Evropě. Právě ty lze považovat za nejsilnější část Bischofova díla. V Leice je z nich kupříkladu ke zhlédnutí efektní snímek, na němž třicetiletý fotograf zachytil černou siluetu muže, za níž se k nebi tyčí trosky budov, nebo dojemný obrázek dětí (snad sirotků) s cedulkami na hrudi odvážených vlakem Červeného kříže z Maďarska do Švýcar. „Nemohu už dál fotit krásné boty, luxusní látky, křišťálové sklenice a podobné věci… Vymanil jsem se z té svěrací kazajky sebeuspokojení a patřím teď lidem,“ píše tehdy Bischof svému otci.

Byly to snímky právě z této série, díky nimž byl curyšský rodák jako první přijat do slavné agentury Magnum Photos. Ani jeho další cykly nejsou ale o mnoho horší a i nadále si drží vysokou uměleckou kvalitu. Evropa začala být pro Bischofa příliš malá a těsná, a proto se fotograf odebral do vzdálené Asie. Postupně procestoval Indii, kde zachytil následky hladomoru, Koreu i Japonsko. V poslední zmíněné zemi vytvořil řadu snímků zachycujících přípravy a průběh korunovace japonského císaře, které si je možné v Leica Gallery Prague prohlédnout. Nedaleko nich pak visí záběry ze stejné země, jež v sobě mají cosi z lehkosti a křehkosti dřevorytů z období Edo. Jejich kvality jsou v tomto případě spíš vizuální a geometrické, než obsahové. Možná že takhle nějak by Japonsko zachytil slavný Hokusai, kdyby měl fotoaparát místo štětce a rydla. Povedenou výstavu uzavírají v Leice celkem očekávaně snímky ze závěru Bischofova života. V roce 1954 se švýcarskému fotografovi konečně splnil jeho dlouholetý sen; dostal se do Střední a Jižní Ameriky, kde vytvořil poslední nesmírně hutný fotografický cyklus. Za pozornost z něj stojí nejen slavný snímek nazvaný Chlapec hrající na flétnu u Cuzca, který bývá interpretována jako oslava věčného mládí a svobody navzdory nepříznivému osudu, ale také neméně výrazná fotografie z Cuzca, na níž je zachycená sluncem zalitá cesta strmě stoupající mezi domy jako by do nebe. Další sérii již Bischof neudělal. O pár dní později se s ním zřítilo na jedné z křivolakých horských cest auto do propasti…

Markéta Bestová