Chuck Palahniuk

Snuff

Chuck Palahniuk se i tentokrát odmítl držet při zdi a napsal prózu, kterou cudné knihovnice zastrkují v regálu s novinkami do nejtmavších koutů a dvojnásob pečlivě si pak myjí ruce.

Titul Snuff je zároveň jednoslovnou anotací románu. V kondenzované podobě v sobě zahrnuje to nejpodstatnější: máme co dočinění s prózou z prostředí ilegálních pornofilmů, v nichž je zachycena vražda. Můžeme tomu familiérně říkat třeba adrenalinové porno. V centru románového dění stojí legendární, leč trošku opotřebovaná pornoherečka Cassie Wrightová, která se snaží překonat stávající rekord v souložení s muži – hodlá jich uspokojit šest set během jediného natáčecího dne. Čistě pragmaticky přitom počítá s tím, že během tohoto promiskuitního maratónu zemře na embolii, další podobně zvrhlé soutěže budou tím pádem zakázány, a ona se stane doživotní laureátkou nemravného prvenství. Přesně takhle je příběh v úvodu nalajnován. Jenže to by bylo trošku banální a Chuck Palahniuk to moc dobře ví. Na porno se máme po večerech koukat, ne si o něm číst, plejádu sexuálních aktů proto autor používá jako poněkud nestandardní kulisu k rozvinutí dějové linky. Puritáni, jeptišky a asexuálové mu jistě časem prominou.

Příběh je vyprávěn chronologicky z pohledu čtyř hlavních protagonistů, kterými jsou muž číslo 72, dále Dan Banyan (muž s číslem 173), Branch Bacardi (číslo 600) a pornoasistentka Sheila. Kapitolu od kapitoly se lehce mění narativní technika v závislosti na tom, kdo právě vypráví (kapitoly bývají uvozeny jménem vypravěče). Přestože každý z nich nahlíží na dění ve stísněném prostoru natáčecí čekárny vlastní optikou, všichni jej shodně komentují lehce ironickým tónem á la kočku přiměješ, aby hrála v pornu, když jí nabídneš milion dolarů, frajera se stačí slušně zeptat. Každý z nich je ocejchován něčím ze své minulosti, chybou, která se dříve stala, chybou, za kterou dodnes nese následky. Postupně navíc zjišťujeme, že pornokrálovna Cassie kdysi porodila dítě, kterého se zřekla. To dítě, pornofakan, má ve Snuffu své čestné místo, je tu, aby matce pomohlo vytvořit rekord – jak ušlechtilé. Ani v tomto okamžiku však Palahniuk neslevuje ze svých požadavků a snaží se mít nad čtenářem kontrolu: stále je tím, kdo tahá za nitky, i když se v závěru tato snaha trochu vymkne jeho kontrole, a čtenář tak může selským rozumem dojít k pointě dřív, než bylo pravděpodobným autorským záměrem.

Přestože se sto šedesát stran nacházíme v poněkud monotematickém a dost vulgárním prostředí, nedá se říct, že by Palahniuk nějak výrazově ustrnul. Jeho vyjadřování má spád („zem nikoho mezi frndou a zadkem“), občas dokonce intelektově přesahuje gumu trenýrek („sex jako schůdná podoba emocionální terapie“). Jindy se pro změnu snaží mluvit jazykem kapesní encyklopedie („jako první byly elektrifikovány tyto domácí přístroje: šicí stroj, ventilátor – a vibrátor“). Vždy se však přísně drží předem vytyčené pornografické osy. Překladatel Richard Podaný se v české verzi Snuffu navíc snažil zachovat parodické názvy pornofilmů. Záleží na každém čtenáři, jak ostrou hranici má vytyčenou mezi vtipem a trapností, aby mohl povedenost pornotitulů subjektivně zhodnotit. Jeden se možná umlátí smíchy, druhý bude muset pro toleranci sáhnout až na dno svých železných zásob. Než se totiž v té pornografické branži pořádně rozkoukáme, už do nás horem dolem ládují tituly jako „West Rajc Story“, „Stříkot 2“, „Kdo píchá v žitě“ či „Přelet nad kuřaččiným hnízdem“. A s každou další kapitolou přituhuje. Na úvodních stranách knihy navíc musíme obratně kraulovat mezi přemírou vlastních jmen a čísel, ve kterých se při lehkém zaváhání můžeme snadno utopit.

Jak velmi trefně v doslovu ke knize poznamenal Michal Nanoru, román by se mohl dost dobře odehrávat v masokombinátu, aniž by dějová zápletka nějak výrazně utrpěla. Palahniuk vsadil na šokující téma. Zavedl nás do světa, kde má oblečení nižší cenu než mrtvá moucha. Vyzbrojil se přitom detaily, ke kterým vede nejkratší možná cesta přes klíčovou dírku zamčených dveří. Palahniuk vykreslil mužům ženy v těch nejintimnějších situacích, a to v zemitých podrobnostech, kterých byste nejradši ušetřili i vlastní alter ego. Zároveň stačil všem adoptovaným stoupnout na kuří oko a ty neadoptované přinutil zrevidovat vztah k vlastním rodičům. Přesto se nějak nemůžu zbavit dojmu, že se první dvě třetiny románu tak nějak plácáme kolem jedněch roztažených nohou a čekáme, kdy přijde nějaká senzace. Ve vzduchu přitom pořád visí otázka, jestli Cassie Wrightová umře, nebo neumře. I ten, kdo dosud četl jen Playboy, tuší, že konec rozhodne o osudu celého díla: buď to bude absolutní propadák, nebo se ještě budeme hodně divit. Bohudík Chuck Palahniuk není autor, který by se nechal perem jen tak vláčet ze strany na stranu. I proto si zaslouží čtenářskou pozornost.

Vydavatelství:
Euromedia Group

Rok:
2009

Překlad:
Richard Podaný

52%

Monika Petrlová