Trio makabrózních zápisků veršem od J. H. Krchovského

Mimořádně umělecky plodné období má v těchto dnech za sebou jeden z nejpopulárnějších českých básníků současnosti. Na sklonku uplynulého roku totiž J. H. Krchovský stihnul jak vydat sbírku svých nejnovějších veršů nazvanou Já už chci domů, tak i pokřtít nové hudební album své skupiny Krch-off. Pomyslný triptych navíc už loni na jaře odstartoval výborem svých publikovaných i dosud nepublikovaných básní Tak ještě jedno jaro tedy.

Makabrózní a dekadentní, i tak lze ve zkratce charakterizovat jádro umělecké tvorby J. H. Krchovského, který do české poezie vtrhnul se svými havrany a náhrobními kameny jako velká voda v poslední dekádě komunistického režimu. Právě tehdy si také zvolil svůj pseudonym. Došlo k tomu v roce 1982 z konspiračních důvodů. Cílem bylo zmást tehdejší StB, což se ale nepovedlo. Básník, jehož původní jméno zní Jiří Hásek, totiž o svém záměru informoval Egona Bondyho v bytě plném odposlouchávacích zařízení. Byl to právě bohémský Bondy, který mladého začínajícího umělce zásadním způsobem ovlivnil a který ho uvedl do světa pražského undergroundu. Řada autorových děl proto vyšla nejprve v samizdatu. Už od té doby krouží jeho verše jako okřídlení mrchožrouti kolem smrti. Zmar, zkáza, skon, to vše se spolu s trapností, bezcílností a erotikou stalo jedním z ústředních témat jeho tvorby. Přesto, anebo možná právě proto, na konci minulého tisíciletí Krchovský v rozhovoru pro časopis Host vyslovil přání, aby nikdy nezemřel.

Od té doby spatřilo světlo světa několik jeho sbírek. Tou na delší dobu poslední se stalo Dvojité dno, které vyšlo v roce 2010. Dalšího výboru se příznivci Krchovského poezie dočkali až loni v prosinci, kdy autorovo mateřské nakladatelství Host přišlo na trh se sbírkou Já už chci domů, která opět ladně, teskně a nonšalantně tančí s umrlci po potemnělém hřbitově. „Krchovský si coby věčný spalovač mrtvol se smrtí zálibně pohrává téměř na každé stránce svých knih. Rovněž v jeho nové sbírce Já už chci domů je specifické morbidity požehnaně,“ myslí si kupříkladu publicista Ivan Hartman. Oproti předcházejícím dílům přibylo v tom nejnovějším truchlivých, melancholických motivů opuštěnosti, prázdnoty, vše pohlcující lenosti a smutku. „Tak ještě jedno jaro tedy?! no dobrá, ale naposledy!“ píše Krchovský na jednom místě. Díky naší redakci si níže můžete přečíst celkem tři básně a zápisky veršem z nejnovější autorovy sbírky Já už chci domů. Přejeme příjemný funerální zážitek.

I.
Nevstávám, taky proč… Ráno, čas nejtěžší
sám a prost naděje, tužeb a potřeb…
ach, jsem tak lenivý a nic mě netěší
dnes ani nepůjdu na vlastní pohřeb

(Prosinec 2011)

II.
Tolik je nade mnou prostoru pro křídla
když s babím létem teď obloha prořídla…
pusto, než vlaštovky nahradí havrani
ti smutku andělé a jejich krákání

Dny už se hroutí jak kostičky domina
hřeju se na střeše v závětří komína
vstřebávám poslední podzimní paprsky
než přijde zima, mráz… Stáří a pampersky…

(Říjen 2012)

III.
Se sebou přít se, škoda času…
upírat duši věčnou spásu?
důkaz, že duše není věčná
přijmu až s koncem nekonečna

(Červenec 2015