Vítězství si z Berlinale odváží dokument o uprchlících

Hlavní cenu 66. ročníku Berlínského mezinárodního filmového festivalu, Zlatého medvěda za nejlepší film získal italský dokument Oheň na moři. Mezinárodní porota ocenila intimní studii každodenního života na sicilském ostrově Lampedusa, který je dlouhodobě jedním z hlavních evropských cílů uprchlíků na cestě ze Severní Afriky.

Od prvních záběrů sledujeme v Ohni na moři sled běžných scén společenství lidí, lapených na nehostinné výspě daleko od okolního světa. V nezvyklé blízkosti se v pomalém tempu plynutí času odhaluje síť lidských životů na ostrově – melancholická dospělost unavených rybářů, odkázaných existenčně na rozmary moře, smířené stáří, obklopené tradicemi, vzpomínkami a myšlenkou blížícího se konce a vzdorovité chlapectví, pro které je tento malý svět největší ze všech. Obyvatelé ostrova se zdají být zcela nezasaženi setrvalým přílivem uprchlíků, jejichž osudy jsou pozorovány jakoby z bezpečné vzdálenosti – jsou nočními stíny, zlatými sloupořadími izometrických fólií, extatickými cizozemci, radujícími se z přežití, bez představy o budoucnosti. Dokumentace záchranných akcí, polidštěná monologem lékaře, do jehož slov s každým dalším rokem, kdy čluny připlouvají, vzlíná zármutek nad zmařenými nadějemi, životy a hrůzami cest běženců, se zdají být jediným vhledem do osudu těch, kteří připluli po moři.

Jsou to ale právě symbolické scény ze života obyvatel rybářské kolonie, kterými promlouvá dokument o uprchlické krizi: budoucnost předurčená vyšší mocí, pomoc silnějšího slabšímu, soucit v nečekané chvíli, to vše rámováno důsledně budovaným pocitem znepokojení a hrozícího násilí. 51letý režisér filmu Gianfranco Rosi využil svého talentu pro uměřenost sdělení a dokument tak tvoří patchwork scén s vydařeným střihem, které dokonale slouží k vystavění atmosféry a nenásilnému podtržení myšlenky filmu. Patrná je i osobní zkušenost autora. Rosiho dětství a mládí bylo poznamenáno násilným rozdělením rodiny a životem v neznámém prostředí: narodil se v Asmaře během Eritrejské války za nezávislost a ve 13ti letech byl v rámci letecké záchranné akce převezen do Itálie, zatímco jeho rodiče zůstali v zemi. Ve 20ti letech pak odešel studovat film do New Yorku. Zisk Zlatého medvěda nepředstavuje první velké ocenění, jež se italskému režisérovi dostalo. Před třemi lety se svým dokumentem Sacro GRA o životě lidí u římské dálnice Rosi triumfoval na 70. ročníku Benátského mezinárodního filmového festivalu, odkud si odvezl jako první dokumentarista v dějinách Zlatého lva.

Oheň na moři je výrazovými prostředky skromný, diváka nepřesvědčující, a o to zřejmě přesvědčivější dokument. Projekci v rámci udílení cen následovaly hlasité ovace, stejně jako děkovná řeč režiséra snímku. Letošním Berlinale se téma uprchlické krize v Evropě neslo velmi zřetelně, od uměleckých instalací (jednu z nich vytvořil i u nás právě vystavující Aj Wej-wej, který obalil sloupy berlínského koncertního domu záchrannými vestami uprchlíků), vyjádření prezidentky poroty Meryl Streepové, přes aktivity festivalové produkce, jako bylo rozdávání lístků na festival uprchlíkům, až po nepříliš šťastnou iniciativu George Clooneyho, která byla přijata spíše s přezíravými rozpaky. Je proto otázkou, nakolik se podaří Ohni na moři uhájit pozici dokumentárního díla a nikoliv „pouze“ aktuálního sdělení, apelujícího na evropskou politickou reprezentaci a lidskost v každém z nás.

Veronika Křížová