Jack Kerouac

Na cestě

Nejproslulejší román beatnické generace, o kterém se dodnes mluví jako o bibli hnutí toužícího po svobodě, sexuální volnosti a drogové euforii, sám autor nikdy nepokládal za své nejdůležitější dílo.

Zatímco příznivci beatnické generace se v šedesátých letech převlékli do květinových úborů a užívali si života, Kerouac trávil poslední roky života u své matky. Seděl u televize a popíjel pivo. Neměl rád, když ho někdo přirovnával k hippies. I přes návštěvy alkoholových dýchanků, experimentování s drogami a nevázaným sexem byl Keroauc spíše smutným zahloubaným člověkem milujícím samotu, než velkým rebelem.

A podobný je i jeho román, jehož hlavní postava, do které se sám Kerouac stylizoval, Sal Paradise, jehož jméno je odvozeno ze sad paradise – v překladu smutný ráj, se neustále ptá kam jít a co dělat. Jeho přítel Dean Moriarty, jehož předobrazem byl spisovatelův dlouholetý kamarád Neal Cassady, je nespoutaným živlem vychutnávajícím si všechny pozemské slasti až do dna. Sal Paradise ale v sexuální volnosti, neustálém opíjení a cestování postupně nachází mnohem více otázek, než odpovědí.

„S příchodem Deana Moriartyho začalo období mýho života, který by se dalo nazvat životem na cestě,“ říká hlavní hrdina v úvodu knihy. Byla to divoká jízda amerikou; ať již v autě, ve vlaku, stopem nebo pěšky. Bylo to dobrodružství, poznávání rozlehlých planin, měst a lidí, ale především snaha pochopit sama sebe. „Jaká je tvá cesta, bráško? – cesta světce, cesta šílence, cesta duhy, cesta pitomce, jakákoli cesta? Je to cesta kamkoli pro kohokoli jakkoli. Kam kdo jak?„, ptá se Dean Sala. Ale odpovědi se vlastně nikdy nedočká.

Celý román se neustále pohupuje na střídavých vlnách příjemné opilecké malátnosti a ranního střízlivění, po němž zpravidla přichází silný bolehlav, výčitky, smutek a samota. „Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení – a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete dál tím hrůzným snem svého života.“

I když se román Na cestě stal kultovním manifestem beatnického hnutí a generační výpovědí o lidech, kteří odmítli tehdejší životní styl a konvence, není možné knihu považovat za pouhou dobovou fotografii Ameriky padesátých let. Zejména pro zoufalé hledání vlastního já, o což se rodák z Massachusetts ve svém nejslavnějším románu po celou dobu pokoušel. „Cosi, kdosi, nějaký duch nebo co se za náma všema žene pouští našeho života a musí nás dostihnout dřív, než dospějem do Nebe. Teď, když se na to zpětně dívám, je mi jasný, že jde o smrt: jedině smrt nás všechny dostihne před branami Nebe. Jediná věc, po které ve svém životě toužíme a vzdycháme a prahneme až k sladké nevolnosti, je vzpomínka na jakési dávno ztracené štěstí, které jsme nejspíš pocítili v matčině lůně a které můžeme opět zažít (i když si to připouštíme jen moc a moc neradi) až ve chvilce smrti,“ rozjímá.

O vzniku samotného románu se toho napsalo hodně. Podle některých teorií vzniknul pod vlivem psychotropních látek za několik málo nocí. Podle jiných byl napsán během tří týdnů na čtyřiceti metrovou roli japonského kreslicího papíru, bez jakéhokoli členění na odstavce, kapitoly a bez interpunkčních znamének a autorovi trvalo dalších šest let, než ho přepsal do podoby, v níž mohl být vydán.

Počet Kerouacových obdivovatelů výrazně narostl zejména v 60. letech, kdy se ve Spojených státech vzedmula vlna odporu proti válce ve Vietnamu. Jeho román Na cestě se postupně stal kultovním zejména pro dospívající mládež, která v jeho stránkách nalezla potřebnou rebélii. Ti, co se k dílu vrátíli i v pozdějším věku, v něm možná nalezli i jiná poselství, než jen návod jak bortit konvence.

Spojené státy se ale za posledních padesát let změnily takřka k nepoznání. Květinové děti odkvetly. Z řady z nich se staly úspěšní podnikatelé, realitní makléři, právníci a politici. Založily si rodiny a usadily se. Z Kerouacovy cesty se tak nakonec stala šestiproudá dálnice jednotvárnosti.

Rok:
2009

Překlad:
Jiří Pope

82%

Alžběta Bublanová