Osobitě syrový pár básní Jana Těsnohlídka

Ačkoli bude Janu Těsnohlídkovi za pár týdnů teprve 29 let, dá se říci, že na tuzemské literární scéně jde už o zavedeného autora. Svou prvotinu Násilí bez předsudků vydal havlíčkobrodský rodák před sedmi lety. Od té doby spatřila světlo světa další trojice jeho knižních prací. Nyní připravuje Jan Těsnohlídek vydání zbrusu nové sbírky. Přesto ale kývl na naši nabídku a poskytnul e-kultuře dvojici unikátních a dosud nepublikovaných textů, které najdete níže.

Je už to taková tuzemská tradice, že se budoucí literáti často prokousávají k literatuře skrze nejrůznější obory a profese. Řada z nich navíc u takových zaměstnání dodnes setrvává, neboť je vlastní umělecká tvorba neuživí. Také Jan Těsnohlídek patří, stejně jako Igor Malijevský, jehož básně jsme vám přinesli minule, do této skupiny. Po dokončení gymnaziálního vzdělání totiž vystřídal řadu nesourodých zaměstnání. Pracoval v knihkupectví, na stavbách jako montér, nebo zedník, v bagueterii jako barista a manager, ale také v advokátní, nebo notářské kanceláři. „Když jsem odmaturoval, nehlásil jsem se nikam na vysokou, protože situace doma tomu nenahrávala. Pracoval jsem na stavbách, kde táta dělal elektrikáře. Kopal jsem jámy, zapojoval krabice. Pak jsem se dozvěděl, že v Havlíčkově Brodě shánějí někoho do knihkupectví. Poslal jsem tam životopis, absolvoval pohovor a na rok jsem tam zůstal a bydlel u babičky,“ vysvětlil Těsnohlídek před časem v rozhovoru pro Literární noviny. Později odešel do Prahy na vysokou školu, kde však dlouho nevydržel.

Už tehdy ovšem psal básně, které publikoval nejprve na internetu a později v obtýdeníku Tvar. Shodou náhod se Jan Těsnohlídek v té době během jednoho čtení na Žižkově seznámil s Petrem Štenglem, šéfredaktorem literárního časopisu Psí víno. Ten mu nejprve dopomohl k publikaci prvotiny Násilí bez předsudků, sbírky, která vyvolala rozporuplné reakce, na jedné straně nadšené přijetí, na druhé i velmi chladné kritiky, a pak společně založili nakladatelství. I přes rozdílné ohlasy přinesla kolekce Janu Těsnohlídkovi v roce 2010 prestižní Cenu Jiřího Ortena. Hned o rok později vyšla autorovi druhá básnická sbírka s názvem Rakovina, která spatřila světlo světa pod hlavičkou nového Těsnohlídkova vydavatelstvím JT’s. Dva z textů, které se v Rakovině objevily, následně zhudebnila kapela Umakart na svém albu Vlci u dveří. Mimo svět poezie vykročil literárně rodák z Vysočiny před čtyřmi lety, kdy se na pultech českých knihkupectví objevila jeho útlá, 72 stran dlouhá, novela Ada. Poslední sbírku Ještě je co ztratit si lidé poprvé mohli přečíst v roce 2013. Na české poměry mimořádný zájem o poezii Jana Těsnohlídka dokládá mimo jiné i chystané 3. vydání jeho Násilí bez předsudků. Zanedlouho si zřejmě zájemci budou moci navíc prolistovat sbírku zbrusu novou. Třeba vás k její koupi navnadí i níže uveřejněné básně…

probudit se a začít znova

probudit se a
začít znova
dát
správný věci na
správný místa
říct si že

všechny
špatný rozhodnutí který
jsem udělal byly
ty nejlepší jaký
jsme moh udělat
v tý době – –

lhát si že

všechny
špatný rozhodnutí který
jsem udělal byly
ty nejlepší jaký
jsem moh udělat
v tý době a

věřit tomu – –

probudit se a
začít znova
dát
správný věci na
správný místa

zase chtít
něco chtít

něco cejtit

kousek betonu ve mně

lidi tam rostou z betonu už
několik desetiletí
nic divnýho že
jsou teď podrážděný
zmatený
agresivní a
že pijou když

beton praská
drolí se a
je jasný že

se nebudou
stavět nový domy
otvírat doly
fabriky
plný práce

co spadne
už nikdo neopraví – –

vzpomínám si
jak jsem před lety stál na nádraží
rozpadajícího se
drolícího se města
pozdě v noci
s holkou která
vyrostla z betonu –

ten večer jsme
si ukazovali jizvy
dva
pomačkaný lidi co
se sotva znali
ale
–
–
–
napsala mi že

bylo mi smutno
když jsi odjížděl

pár slov který
se po těch letech zdaj
jak z jinýho světa

pár slov
na který si občas vzpomenu

kousek betonu

ve mně