Rozhovor s Kamilem Vojnarem

Mezi dvěma světy

Český fotograf, jehož práce můžete v současné době obdivovat v Leica Gallery v Praze, odpovídá na otázky o životě za oceánem, hudebních přebalech a andělských křídlech.

Dá se bez nadsázky říci, že jste velkým světoběžníkem. V osmdesátých letech jste opustil Československo a zamířil do Spojených států. Dnes žijete ve Francii. Kde se cítíte doma?

Doma se cítím se svou ženou a dětmi. Co je za okny není tak podstatné. Nicméně srdcem a mentalitou mi asi nejvíce vyhovuje New York. Speciálně jižní část Manhattanu, kde je velká koncentrace lidí jenž, nevím jak to nejlépe říci… jenž se snaží, nebo alespoň vypadají, že se snaží, ze života vyklepat více, než jen komfort a pohodlí. Kde se zdá, že každý druhý zrovna pracuje na příštím románu století, Sixtinské kapli nebo Občanu Kaneovi. Je dost náročné existovat v takovém prostředí 24 hodin denně, 365 dní v roce, ale bytí zde část od času dává dostatečnou jiskru energie, z níž se pak dá čerpat týdny i měsíce.

Musel to být pro Vás asi velký šok opustit komunistické Československo, kde se stály fronty na banány a pomeranče a zničehonic se ocitnout v ráji kapitalismu? Jak moc obtížné pro Vás bylo prosadit se v Americe?

No hmm, já jsem osobně nikdy žádné fronty moc nestál. Nevím, co bych tak hodně chtěl, abych na to musel stát frontu, i kdyby to pak mělo být zadarmo. Byl jsem student, poté se prokousával prvními zaměstnáními, prvními láskami, touhou a nemožností vidět svět. Nemyslím, že jsem kdykoliv viděl Spojené státy coby ráj. Co se týká „prosazení se“ jako takového, tak ta příčka se neustále zvyšovala. Těžko bych kdykoliv během té doby, a vlastně dodnes, o sobě řekl… tak a prosadil jsem se. Když jsem opustil Československo, myslel jsem si, budu-li mít jakoukoliv práci, kdekoliv, jenž mi po večerech umožní trochu si „tvořit“, budu šťastný. Pak jsem měl tu „jakoukoliv“ práci, a „tvořil“ jsem si po večerech. A najednou to nestačilo. Chtěl jsem práci, při které bych „tvořil cokoliv“ a po večerech tvořil vlastní věci. A tak jsem našel práci, při které jsem tvořil, užité umění. Časem i to nestačilo, chtěl jsem jenom dělat to „svoje“ uměni. To také nyní dělám. Ale pořád si ještě nemyslím, že jsem se prosadil.

Jak moc se liší život u nás, za oceánem a v sladké Francii? Jsou Francouzi a Američané většími milovníky umění než Češi?

Život jako takový se snad ani tak moc neliší. Lidé mají stejné radosti a starosti, jenom snad menší nebo větší playground za vraty, a schopnost menší nebo větší, ho využít do plnosti. Co se týče umění, myslím, že je běžnější pro zcela obyčejného Francouze nebo Američana z takzvané „střední vrstvy“, doktora či středoškolského profesora, jít a koupit si originální obraz či fotografii. Myslím, že běžný Čech dá radši svůj příjem do své příští dovolené, nebo lepšího auta. To má co dělat s ne tak dávnou historií, a časem se to snad změní k lepšímu.

Dlouhou dobu jste se živil jako grafik navrhující přebaly knih a cédéček. Jak moc se tato práce liší od práce fotografa?

Coby grafik a posléze ilustrátor jsem dělal práce pro klienty, na zakázku, nyní je dělám pro sebe. Největší rozdíl je, že při práci na zakázku, jsem musel předložit nápad, víceméně v detailu vypracovaný, a když ten byl akceptován, poté to provést naostro. Nyní se nechám vést prací samotnou, nekladu si hranice nebo omezení nějaké původní ideje, když ta práce vybízí k hledání dalších cest, když další nápady se rodí a vybízí k následování. Asi jako když jdete tmavým lesem, máte mapu, jenž vám ukazuje kudy jít, ale vidíte světlo v jiném směru a to se rozhodnete následovat, nehledě na mapu. S tím postupem by se v užitém umění daleko nedošlo.

Existuje nějaký hudební nebo knižní přebal, na který jste obzvláště pyšný? Jak dobře se člověk musí seznámit s daným dílem, aby k němu mohl vytvořit přední stranu? Navíc v době, kdy se řada lidí při nákupu řídí spíše vizuální stránkou věci, než samotným obsahem.

Nevím co odpovědět. Nejsem nijak speciálně pyšný na žádný konkrétní přebal. Nevím, jak v Česku, ale v USA čím dál tím více vám klient chce říci zcela přesně, co na tom obalu chce. Do nejmenšího detailu. Zůstává tak málo prostoru pro kreativitu. Některé práce dopadnou lépe, některé hůře. Řadu jsem dělal, jen abych zaplatil příští nájem. Nejlepší jsou většinou ty, kde nakladatelství používá práce, jenž dělám pro sebe a jenž jsou po světě nabízeny skrz agentury, s nimiž spolupracuji. Udělal jsem jich už stovky, takže by se mi nyní těžko vybíralo pár zvláště povedených. Ale vaše otázka se mi připomenula, když jsem šel po horní Broadway a viděl tam obrovské plakáty na knihu, kde moje věc je použita na obalu. Jde o knihu „A GATE AT THE STAIRS“ od Lorrie Moore (Random House Publishing). Je to nyní v USA bestseller, a myslím, že jednoduchost designu funguje velmi dobře s mým „obrázkem“ na obalu.

Váš autorský rukopis je dosti svébytný. Který umělec Vás nejvíce ovlivnil? Kdybyste si mohl promluvit s některým z velkých fotografů minulosti, který by to byl?

Fotografií úplně ovlivňován nejsem, a když tak více těmi bezejmennými, časem částečně smytými snímky, jenž naleznete v antikvariátech, než nějakými osobnostmi minulosti. Samozřejmě se mi vždy líbil Sudek, to je dané. Ze současně tvořících lidí je to Luis Gonzales Palma, nebo Robert and Shana Parkeharrison. Myslím ale, že více mě ovlivňuje film a hudba, než výtvarné umění, jenž jako takové příliš nesleduji.

Řada fotografů se při tvorbě svých snímků inspiruje výtvarným uměním či filmem. Jak moc se ve svých dílech necháváte ovlivnit jinými formami umění?

Už jsem to nakousnul v předchozí otázce. Nevím, zdali je to přímo inspirace nebo spíše něco jako nakopnutí elektrického motoru, když vidím nebo slyším něco silného. Ta inspirace je v tom, že vidím, že další byli sto jít si za svým a vytvořit něco monumentálního. Že je to možné, a že to chci taky zkusit. Když bych měl utrousit několik málo jmen, tak, jak mě zrovna napadnou;  Wenders, Fellini, Tarkovsky, Michailkov, Radiohead, Dead Can Dance, Antony and Johnsons, Michael Brook….

Na Vašich snímcích se často opakuje motiv létání, vznášení se a levitování. Co Vás na této tématice tolik přitahuje?

To je z častých snů v minulosti. Letím a je to úžasné, mávám rukama a to mě drží ve vzduchu. Až do momentu, kdy si uvědomím, jak vysoko vlastně jsem, a že nevím, jak přistát. Je to nadšení a teror zároveň. A taky víra v to, že existuje něco víc než jen to, čeho se můžeme dotknout, co můžeme sníst. Nejsem sice věřící v žádné tradičním smyslu, nicméně doufám, že jakýsi vyšší smysl existuje. A zároveň se obávám, že ne! Že jsme jenom náhoda, jež vede odnikud nikam.

Ne vždy jsou křídla přijímána jako dar. Kupříkladu Kafkův Řehoř Samsa ze svých krovek nadšený vůbec nebyl. Na některých Vašich snímcích se zdá, jakoby Vašim hrdinům také překážely. Je to jenom zdání?

Asi ty křídla to je to tušené vědomí, že jsem schopen dělat „umění“. Něco absolutně volného a osvobozujícího a absolutně originálního. Že jenom já mám ten konkrétní, ať už jakkoliv malinký úhel pohledu, jenž nikdy nikdo předtím neměl. Ale zároveň tu „schopnost“ často vnímám tak, jako Ježíš asi vnímal kříž na svých zádech. Jako úděl, či povinnost udělenou odněkud „shora“, ne zcela vítanou. Protože to potom není jiná možnost. To je 24 hodin denně, 365 dní v roce práce, jenž nikdy není uspokojivě hotová.

Patříte také mezi ty umělce, kteří při pohledu na svá starší díla hledají “chyby“ a přemýšlejí  nad tím, jak by ono téma zpracovali nyní?

Opět jsem to již nakousnul v předchozí odpovědi. Pro mne není žádná práce absolutně dokončená. V určitém momentu již jen nepokračuji dále, protože radši zkouším další variantu. Ale občas, když se nějaká věc hned neprodá a zůstane mi viset v galerii na zdi, tak to občas svěsím, a pokračuji na tom dále.

Přestože dnes nikdo nepochybuje o tom, že fotografie může být jednou z forem uměleckého vyjádření, velká muzea a národní galerie jakoby stále váhaly, zdali je zařadit do svých sbírek. Máte podobný pocit? Čím si to vysvětlujete?

To je nejspíš proto, že většina zmíněných institucí je vedena lidmi, kteří vyrůstali a vzdělávali se v „tradičním“ výtvarném umění. Taková sebeobrana. Dnes je to ovšem ještě komplexnější. I fotografie je dnes tradiční umění. A má své zavedené sběratele, kurátory, dealery a muzea, jenž často zrovna tak nechtějí otevřít dveře čemukoli, co není jenom čistý image na papíře. Když mícháte malovaní s fotografií, tak jako já, najdete dostatek lidí z obou tradičních táborů, jež se na vás budou dívat jako na nezvaného vetřelce.

Vzhledem k tomu, že rád vyzbrojujete své postavy andělskými či hmyzími křídly, co byste dělal Vy,  kdybyste ráno při pohledu do zrcadla zjistil, že Vám ze zad trčí labutí perutě?

Nedivil bych se tomu. A vzlétnul bych, konečně doopravdy!

Článek věnovaný Vojnarově výstavě s názvem Flying Blind naleznete zde

Pavel BestA