Bublanová ve svém románu vytvořila novou Bovaryovou

Po knižní prvotině nazvané Čtyři stěny se přednedávnem dočkalo publikace další dílo z pera talentované české spisovatelky a redaktorky Alžběty Bublanové. Jmenuje se V Tichu a na patnáct let trvajícím příběhu jedné dospívající ženy nám odhaluje neuralgické body současné uspěchané a enormně ambiciózní společnosti.

Na literární scénu vstoupila dnes již dvaatřicetiletá brněnská rodačka v roce 2012. Tehdy její soubor povídek nazvaný Čtyři stěny získal od Akademie literatury České prestižní Cenu Karla Hynka Máchy. Sbírka se díky tomu následně dočkala zveřejnění. I přes nesporné kvality totiž dílo do té doby existovalo jen jako rukopis, který se autorce nedařilo nikde udat. „Vzhledem k tomu, že jsem se v nedávné době neúspěšně snažila svou tvorbu nabídnout různým nakladatelstvím, tak tato cena pro mě znamenala hodně,“ nechala se Bublanová slyšet krátce po převzetí Máchovy růže. Knihu složenou z dvaceti příběhů rozdělených do sedmi kapitol vydalo nakladatelství Dauphin. Pro prvotinu byl charakteristický jednoduchý briskní jazyk, svižný děj a schematičnost postav. Celým dílem přitom prostupoval pocit vyprázdněnosti a bezcílnosti. Pokud postavy něco spojovalo, pak to byla především jejich neschopnost najít své plnohodnotné místo ve společnosti, vykořeněnost, nespokojenost a outsiderství. „Moje povídky mají několik společných prvků, ale přesto bych zdůraznila jejich rozličnost. Některé se dotýkají klasických témat, jako jsou smrt, život, vztahy mezi rodiči a mezi partnery. Někdy se projevuje už jakýsi sarkasmus, který nahrává životnímu postoji, že nic není tak vážné, a povídky dostávají hravější ráz,“ vysvětlila Alžběta Bublanová.

Tam, kde skončila, autorka de facto ve své nové knize pokračuje. V nedávno vydaném románu totiž Bublanová na svá předchozí ústřední témata plynule navazuje. Těmi tak zůstávají odcizenost, citová vyprahlost, neschopnost někoho skutečně milovat, najít si cíl svého bytí. Opět přitom nejde o knihu nikterak obsáhlou, ba naopak. Zatímco literární debut byl vystavěn na 144 stranách, tentokrát absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého využila jen o trochu více listů. Celkem je jich 203. Symptomatické jsou pro hlavní hrdinku ty samé charakteristicky, jaké bylo možné použít pro předchozí postavy Alžběty Bublanové. Je roztěkaná, lehce rozervaná a divoká, nepříliš inteligentní a na nikoho se příliš neohlížející. Název dal autorčině premiérovému románu klub, či spíše bar Ticho, do něhož se Adéla, tak se ona ústřední persona jmenuje, chodí odreagovat, a který se stává jejím jakýmsi druhým domovem. Je možná trochu škoda, že Bublanová onomu místu nedala více symbolický rozměr a neposunula ho do role jakési vnitřní soukromé kapličky, kde hloubá o životě a kde si utřiďuje své rozhárané myšlenky.

Sestaven je román ze 17 kapitol, které mapují postupné dospívání hlavní ženské hrdinky. Co kapitola, to jeden rok Adélina života. Vzhledem k tomu, že V Tichu je napsané v první osobě, má chvílemi formu ne nepodobnou deníku. Jazyk zvolila Bublanová opět jadrně hovorový, který je čas od času opepřen i nějakým tím silnějším vulgárním výrazem. „Živým, dobře odposlouchaným jazykem přibližuje svět dnešních dvacátníků, v němž je – navzdory všem zdánlivým možnostem – obtížné najít nejen své místo, ale i sám sebe,“ můžeme se dočíst. Román vypráví o mladé dospívající dívce Adéle, respektive o jejím nelehkém životě, o neideálním vztahu s matkou, s vrstevníky a vlastně i mužskými partnery, jichž v průběhu děje vystřídá několik. Zpočátku hlavní hrdinka revoltuje, bezprizorně a bezcílně se toulá, navštěvuje bary, diskotéky, pije alkohol, kouří, zanedbává školu a jediné co ji zajímá, jsou v podstatě kluci.

Později se mění. Ovšem ne takříkajíc k lepšímu. Snaží se rychle vyšplhat po společenském žebříčku, dostat se k penězům, což se jí daří tak napůl. A roky běží, jednoho milence nahrazuje jiný, jedno zaměstnání druhé a to vše v rychlém, až pekelném tempu. A nejednou je Adéle třicet, tedy zhruba tolik kolik samotné autorce. Žádná katarze ale nepřichází, ani o zmoudření nemůže být moc řeč. I když závěrečná kapitola přeci jen posouvá knihu kamsi dál a snaží se o morální a dějové vyústění. Do určité míry lze hlavní postavu srovnat s Flaubertovou paní Bovaryovou. Také Adéla totiž touží po čemsi těžko definovatelném, co není schopna a snad ani nemůže nalézt. Východisko hledá leckde – v kariéře, milostných avantýrách, v alkoholu, či v běžné všední práci. Nic ji však dlouhodobě neuspokojuje a tak těká z extrému do extrému a je přitom neustále nespokojená. Civilním pojetím a posunutím obecného „flaubertovského“ příběhu do 21. století se Bublanová zařadila do momentálně velmi silného postmoderního proudu současné české prózy.

Pavel BestA