Ian McEwan

Černí psi

Za svá raná díla si McEwan vysloužil přídomek básník perveze. Rozhodl se hrát vabank: do textového souboru naťukal to, o čem se druzí bojí i přemýšlet. Dnes patří k slavným ostrovním autorům.

Dřívější McEwan chtěl hlavně šokovat – Betonová zahrada (1978) je toho zářným příkladem. Románem Černí psi (1992, česky 2009) si však Ian McEwan začal prošlapávat novou cestičku – potlačil exhibicionismus při volbě tématu, přitáhnul uzdu temnější stránce fantazie a detailně promyslel nelineární časovou kompozici.

Černí psi jsou literární reakcí na změnu režimu ve východní Evropě – mají historicky doložený předobraz v poválečném politickém dění. Román zachycuje delší časový úsek, který reflektuje jednak dozvuky fašismu a pád komunismu, jednak studenou válku a následné stržení Berlínské zdi. V centru dění stojí mladí manželé, June a Bernard, komunisté, jejichž ideologické přesvědčení se postupně rozchází stejně jako jejich životní cesty. Mladá láska je prověřena zvláštní zkouškou – během svatební cesty narazí ve francouzských horách na toulavé psy. Tato zdánlivě banální příhoda má fatální dopad na jejich další osud. Je to ona, kdo si uvědomí, jak jsou si vlastně odlišní. Tragikomická situace, kdy June s nožem v ruce čelí páru hladových psů, zatímco Bernard si fascinovaně prohlíží housenky, je však jen pomyslnou špičkou ledovce:

„Byl od ní dál než tři sta metrů. Zastavil se, aby si uvázal tkaničku u boty, a jeho zájem upoutal pohyb karavany dvou desítek housenek pár centimetrů od špičky střevíce, neboť každá z nich se kusadly držela za zadek předchozí. Zavolal na June, chtěl, aby se vrátila a podívala se na to, ale v té chvíli už mizela za první zatáčkou. V Bernardovi se probudila vědecká vášeň. Procesí na pěšince vypadalo cílevědomě. Chtěl se dozvědět, kam přesně má namířeno a co se stane, až tam dorazí. Klečel na kolenou s fotoaparátem v ruce. Skrz hledáček toho nebylo moc vidět. Vytáhl zápisník a začal si housenky kreslit. Psi byli necelých padesát metrů od ní a svižnou chůzí se blížili. Až přijdou úplně k ní, budou jí do pasu, možná ještě vyšší. Ocasy měli stažené a tlamy otevřené. June viděla jejich růžové jazyky.“

Toulaví psi, kteří zaútočí na June, jsou a priori ztělesněním zla, v kontextu románu navíc představují důležitý leitmotiv, který je od prvních stran knihy neustále variován.

McEwan v Černých psech vypráví příběh dvou konkrétních lidí, dvou lidských duší, které se dostaly do slepé životní uličky. Střet racionálního s duchovním si vybral svou daň v podobě nevydařeného manželství a následné existenciální krize obou hlavních protagonistů. Roli vševědoucího vypravěče na sebe v románu přebírá Jeremy, Bernardův zeť, majitel rodinného nakladatelství, který léta střádá materiál, aby mohl vydat Juneniny memoáry. Důležitým pilířem příběhu je především důmyslně prokomponovaná narace – první část románu je věnovaná June, druhá Bernardovi, třetí Jeremymu. Teprve závěrečná, čtvrtá část knihy, zachycuje onen osudný incident se psy, počátek samotného odcizení June a Bernarda. Narace není chronologická, je tvořena mozaikou čtyř různých časoprostorových celků.

McEwan se drží osvědčených schémat: má rád rozhádané dvojice v centru dění, jak jsme se mohli přesvědčit již v Nezničitelné lásce či v novele Na Chesilské pláži. Navíc si je jako autor vědom, že může manipulovat s lidským myšlením. Nemusí to být nutně prostřednictvím černých psů či hořících letadel (Sobota), podstatné je, že tak silnou zbraň, jakou je slovo, dokáže využít pro dobrou věc. McEwan nesoudí, ale varuje. Nabízí alternativy, ale neurčuje, která je správná. Popisuje, ale nevysvětluje. Dávno není tím rebelem, který spolu nechává souložit nezletilé sourozence a brutálním způsobem pohřbívá jejich rodiče (Betonová zahrada). McEwan prostě tak nějak dospěl. Otázkou zůstává, na jak dlouho…

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2009

Překlad:
Ladislav Šenkyřík

76%

Monika Petrlová