Ve školním divadle DISK je v režii Petra Kracíka od března uváděn Dobrý člověk ze Sečuanu –  první absolventská inscenace 3. ročníku herectví Katedry činoherního divadla. Ve výsledku se ale jedná o stylově neukotvený počin, jehož tvůrci se patrně nemohli rozhodnout, jakou cestou jít.

Autorem „Dobrého člověka“ je Bertold Brecht, který toto drama napsal v roce 1939 během svého pobytu v emigraci ve Švýcarsku. Brecht byl v té době již světově proslulý, jak svou dramatickou tvorbou, tak i vlastní teorií tzv. epického divadla. Z hlediska této koncepce se na diváka pohlíží jako na svědka jisté události, jež mu je předváděna herci. Ti si musí od postav, které předvádějí, zachovat odstup. Ani diváci by se neměli s postavami ztotožňovat, k čemuž slouží tzv. „zcizovací efekty“ – další výrazný rys brechtovské poetiky. Takovými efekty mohou být například různé písně, jimiž je děj proložen, výrazné líčení herců, jejich „vystupování“ z postav, nebo obracení se k publiku. V DISKové inscenaci je však Brechtova koncepce naplněna nepřesně a ledabyle.

Ústřední postavou děje je prostitutka Šen Te (Kamila Trnková), která žije v čínském Sečuanu – městě chudiny, do nějž přicházejí jednoho dne hledat nocleh tři bohové (Tereza Terberová, Viktor Javořík a Michal Lurie). S jeho sháněním jim úslužně pomáhá prostý prodavač vody Wang (Václav Švarc). Ze všech obyvatel je jen jediná Šen Te ochotna bohům přístřeší na noc poskytnout. Za odměnu od nich dostane krámek s tabákem, aby mohla začít konat dobro a být „dobrým člověkem“, jehož do té doby bohové marně hledali. Šen Te tedy začne nezištně pomáhat všem lidem ve svém okolí. Rozdává jim zadarmo rýži, ale i onen tabák. Její dobrosrdečnosti je však často zneužíváno. Do krámku se Šen Te například na nějaký čas nastěhuje početná rodina, u které dříve bydlela, a jejíž členové se od ní nyní nechají zcela bez skrupulí vyživovat. Zanedlouho však Šen Te pochopí, že takto vyžít nelze, a střídavě proto na scénu „přivolává“ svého racionálně smýšlejícího bratrance Šuej Tu, za něhož se ona sama vydává, a který díky chladnému nazírání na svět dává věci postupně do pořádku. Šuej Ta dokáže Šen Te uchránit před bankrotem, před láskou k mladému letci bez práce Jang Sunovi (Adam Vacula) však ne…

Scénograf Lukáš Mathé doslova zaplnil celé jeviště DISKU realistickými, a v mnoha případech až příliš popisnými objekty, jež ilustrují zpustlost a bídu Sečuanu. Po pravé i levé straně jeviště stálo několik dřevěných chýší, jež měly místo dveří vytahovací železné rolety. Mezi těmito příbytky chudiny se nacházely šňůry na prádlo, poházené palety, či několik sloupů vysokého napětí, na jejichž drátech se z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu pohupoval pár tenisek. Podlaha byla pokryta rozloženými kartónovými krabicemi. Na jednom místě se zde dokonce nacházel i zamřížovaný kanál, z něhož vylézal prodavač vody Wang. V tak malém a intimním prostoru, jakým je divadlo DISK, působila ale opulentní scéna až nepatřičně. Jako by byla určena spíše pro rozlehlejší jeviště nějaké větší, klasické divadelní budovy.

V kostýmech se zčásti odrážel čínský folklór, což bylo nejvíce rozpoznatelné na oděvech ústřední hrdinky Šen Te, jež na sobě zpočátku měla delší, úzkou žlutou sukni a propínací černo-žlutý kabátec s ornamenty. Při svatební hostině se také představila v národním oděvu podobného střihu, který byl naopak v červeném provedení, stejně jako šaty většiny čínských nevěst. S tímto tradicionalistickým pojetím však nelogicky kontrastovaly kupříkladu kostýmy bohů, kteří byli oblečeni v béžových, podlouhlých kabátech a na hlavách měli klobouky stejné barvy, takže připomínali spíše příslušníky gestapa. U většiny účinkujících převládal jistý typ stylizovaného herectví, v němž si herec udržuje od své postavy odstup a kriticky na ni nahlíží. Přesně tak to požadoval Brecht při uvádění svých her. Nicméně v průběhu představení docházelo u mnoha herců ke sklouzávání k tzv. psychologickému herectví, v němž se aktér do své postavy přetělesňuje a prožívá s ní. Příkladem toho byl herecký projev Adama Vaculy.

Brechtova předloha nebyla prakticky nijak krácena, což mělo za následek zdlouhavost, a to především první poloviny celého představení. Největší zásah do textu představovalo vyškrtání většiny písní, což bylo ve výsledku spíše ke škodě. Pár úderných songů, které tvůrci v inscenaci ponechali, a herci je za doprovodu živé kapely energicky a s jakousi útočností v hlase odzpívali, způsobilo to, že se jinak spíše unylý temporytmus představení razantně proměnil. Text inscenace nebyl ani nijak výrazně aktualizován. Pokud si odmyslíme motorku, na níž se v závěru odtlačili ze scény bohové, nebo homosexuálně laděnou postavu holiče Šu Fu (Viktor Javořík), tak se jednalo o ne příliš invenční pojetí tohoto Brechtova dramatu, což ještě více přispívalo k mdlému tempu celého představení.

Hodnocení:

Dobrý člověk ze Sečuanu v divadle DISK bohužel zůstal někde napůl cesty mezi poetikou Bertolda Brechta, herectvím prožívání a přílišnou popisností. Ve výsledku, i přes jasnou snahu o brechtovské divadlo, působí inscenace nedotaženě a není z ní jasně čitelné ani jakékoliv výraznější téma, jenž text nabízí, a které by se jeho tvůrci rozhodli akcentovat.

50%

Tereza Šafářová