Skončila lítá právní bitva o slavný van Goghův obraz

Osm let trvající soudní pře o van Goghův ceněný obraz Noční kavárna je definitivně u konce. Nejvyšší soud Spojených států amerických totiž před nedávnem vynesl závěrečný verdikt v dané věci. Na základě něj bude moci být plátno i nadále vystavované v umělecké galerii Yaleovy univerzity.

Právní bitva se vedla o vlastnictví obrazu. To si od roku 2008 nárokuje francouzský sběratel s ruskými kořeny Pierre Konowaloff. Plátno nazvané Noční kavárna má totiž dosti dobrodružnou a spletitou historii. Jeho vznik je přitom zdokumentován jako u málokterého jiného uměleckého díla. O tom, že se dal do jeho malování, se van Gogh zmínil v několika dopisech svému bratru Theovi. „Dnes podle všeho začnu s malováním vnitřku kavárny, v níž mám pokoj. Říká se jí noční kavárna, neboť zůstává otevřená po celou noc a útočiště zde tak hledají ti, co nemají na zaplacení postele, nebo jsou příliš opilí na to, aby je do hotelu pustili,“ píše na sklonku srpna roku 1888 svému sourozenci, který ho po celý život finančně podporoval a díky němuž se mohl věnovat malování. Za stojan se nicméně van Gogh postavil až o několik dní později. Co víme, tak na Noční kavárně začal pracovat až v září. Jeho dokončení mu zabralo celkem tři dny. Vzhledem k tomu, že obraz zachycuje kavárnu krátce po půlnoci, jak je zřejmé z nástěnných hodin ve vrchní části plátna, přehodil si kvůli němu van Gogh i spánkový režim – po tři dny chodil spát přes den, zatímco v noci tvořil.

Jak malíř v dobrém rozmaru vysvětluje v dalším listu svému bratrovi, plátno se rozhodl namalovat proto, aby se „pomstil“ majiteli kavárny Joseph-Michelu Ginouxovi za to, kolik peněž u něho v podniku utratil. Nálevnu, jejíž skutečné jméno znělo Café de la Gare, si totiž van Gogh během svého pobytu v Arles nesmírně oblíbil. A nebyl sám. Rád ji totiž ve stejné době navštěvoval jeho přítel Paul Gauguin, který zde namaloval neméně slavný obraz Noční kavárna v Arles. U obou přitom nezůstalo u jediného obrazu. Jak Gogh, tak Gauguin následně zvěčnili svými štětci jak Madame Ginouxovou, tak jejího muže. Holandský malíř navíc přidal i plátno zachycující kavárnu z venku. To se společně s obrazem jeho ložnice řadí k těm nejznámějším, které v Arles vznikly. Také Noční kavárna je ale počítána mezi van Goghova mistrovská díla. Unikátní je kupříkladu tím, že zachycuje interiér, jímž se holandský malíř zabýval spíš okrajově. Vedle autoportrétů a slunečnic ho totiž proslavily zejména exteriéry. Velkou pozornost také van Gogh při malování plátna věnoval použitým barvám. Vedle žluté na něm hrají prim červená a zelená, které mají vyjadřovat temné lidské vášně. „Ve svém obrazu Noční kavárna jsem se snažil vyjádřit ideu, že kavárna je místem, kde se člověk může zruinovat, kde může přijít o rozum a spáchat zločin,“ vysvětluje svému bratrovi.

Ačkoli se plátnem chtěl van Gogh tak trochu panu Ginouxovi pomstít, nakonec ho použil na úhradu zdejší útraty. V kavárníkových rukách setrvalo dílo relativně dlouho. V roce 1908 ho do svého vlastnictví získal bohatý ruský obchodník Ivan Morozov, jenž se z něj mohl těšit celkem deset let. Kromě Noční kavárny se mu přitom podařilo koupit i Gauguinův olej zachycující oblíbený arleský podnik. Po propuknutí Říjnové revoluce a nástupu bolševiků k moci o oba přišel. Komunisté mu totiž roku 1918 celou sbírku znárodnili. Zatímco některá díla zamířila do Puškinova muzea, jiná ve třicátých letech byla prodána do zahraničí. To se týkalo i Noční kavárny, kterou koupil americký sběratel a vydavatel Stephen Carlton Clark. Stalo se tak v roce 1933. Clark je dodnes považovaný za jednoho z největších amerických filantropů všech dob. Za života hojně podporoval nemocnice, školy a nejrůznějších charitativní projekty. Po smrti pak jako absolvent Yaleovy univerzity odkázal svou sbírku včetně Noční kavárny galerii své alma mater.

Od roku 1960, kdy Clark vydechl naposledy, je tak možné dílo spatřit na zdi hlavního výstavního sálu Yaleovy univerzity. A zůstane zde i nadále. Vyplývá to z nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V roce 2008 se totiž začal domáhat vydání díla Pierre Konowaloff, který je pravnukem Ivana Morozova a jeho dědicem. Podle něj získala univerzita dílo protiprávně díky tomu, že komunisté obraz jeho rodině de facto ukradli. Vedení Yaleu ovšem plátno odmítlo Konowaloffovi vydat a spor tak zamířil k soudu. Ten federální dal za pravdu univerzitě. Francouzský sběratel se proto obrátil na Nejvyšší soud, který o několik let dříve řešil jinou jeho kauzu. V roce 2012 se totiž Konowaloff ze stejného titulu začal domáhat vydání jednoho Cézannova obrazu ze sbírek Metropolitního muzea v New Yorku. Nejvyšší soud ovšem jeho dovolání v roce 2012 zamítl. A stejně rozhodl i nyní. Zdůvodnil to odkazem na doktrínu, podle níž Spojené státy musí respektovat soudní a vládní rozhodnutí ostatních suverénních států. V tomto případě proto americké soudy musely považovat někdejší znárodnění obrazu za legální. Noční kavárna, jejíž hodnota je odhadována na 200 milionů dolarů (zhruba 5 miliard korun), tak zůstane v galerii Yaleovy univerzity. „Toto je konec naší cesty. Nezbývá nám než respektovat rozhodnutí soudu, ale osobně si myslím, že došlo k justičnímu omylu,“ uzavřel celou kauzu Konowaloffův právník Allan Gerson.

Pavel BestA