Český muzikál

Speciální žánrová varianta.

Většina Čechů se muzikálů z domácí produkce bojí jako čert kříže. V devadesátých letech se s nimi totiž roztrhnul pytel, ze kterého se dodnes cosi pozoruhodného sype.

To cosi je ovšem poslední dobou spíš k pláči než k poslechu. Možná by bylo na čase, aby přišel někdo s režnou nití a prostě ten muzikálový pytel zalátal. Bylo by to s ohledem na českého diváka to nejšetrnější řešení – stále by totiž mohl chodit do cirkusu a na školní besídky, aniž by pocítil nějakou výraznou kulturní ztrátu.

„Nevrťte se a hezky seďte, dalo mi to práci…“

Náš činorodý hitmaker Michal David, autor hudby k muzikálu Angelika, nechtěl ponechat nic náhodě a raději divákům nahrál audioprůvodce, aby věděli, jak se vůbec mají v divadle chovat. Tento manuál k muzikálu obsahuje přesné fyziologické pokyny – jak smrkat, jak nesmrkat, kdy je ideální čas pro toaletu, jakou intenzitu mohou mít mobilní vibrace a tak dále. Davidův, nebo spíš Michalův prolog je zakončený srdcervoucím apelem ve stylu nepokazte mi to, dalo mi to práci. Co na to říct? Odpověď hledejme u autora samého: tento nápad měl vítr hurikán zamknutý v sejfu opravdu setsakramentsky dlouho.

Místo muzikálu bude výstava.

Šéfredaktor kulturní rubriky MF DNES Jan Kábrt to vystihnul přesně: „Výlet do vesmíru přijde na víc než šest set milionů korun. Kdo si takovou sumu dovolit nemůže, a je nás asi hodně, má alternativu – něco podobného nabízejí v pražském divadle Goja Music Hall. Muzikál Děti ráje. Po pár minutách se ocitnete na jiné planetě. (…) Děti ráje vrší trapnost na trapnost.“

To jsme ovšem tušili už před premiérou. V hlavní roli Evy měla v Dětech ráje alternovat Michaela Nosková Ivetu Bartošovou. Z původního plánu však sešlo. Všestranná Iveta si uprostřed zkoušek nejspíš uvědomila, že někdy není úplně na škodu, Když ticho zpívá za ni, a muzikál opustila. I to je jedna z podob české muzikálové profesionality. V kuloárech se navíc šušká, že Bartošová nebude koncertovat až do konce roku. Důvod? Chystá na konci léta výstavu obrazů! Malování ji totiž vždycky uklidňovalo, jen na to nebyl čas. Od té doby, co však její domov rozjasnila andělská tvář Jiřího, najde se prostor i pro malování. Že by si ti dva společně malovali vzdušné zámky? I to je možné.

Padesátiletá Johanka? No a co.

Minulý týden jsem navštívila obnovené muzikálové představení Johanky z Arku. Kdybych si za sedm set pořídila nový mohérový svetr, který by se mi za týden přestal líbit, byla by to lepší investice. Ve zkratce. Devatenáctiletou Johanku zpívala Bára Basiková. V muzikálu bylo tolik opakujících se hereckých a hudebních motivů, že jsem v druhé polovině měla dojem, že mám celovečerní déjà vu. Taková píseň Láska je Bůh a Bůh je láska zazněla během tří hodin asi tolikrát, kolikrát stihnou za dopoledne na Evropě 2 zopakovat nejnovější hudební pecku. Nepříliš podařeným scénografickým tahem navíc bylo promítání na velkoplošné plátno, které mělo ilustrovat Johančin pohyb v prostoru a čase. V praxi to vypadlo tak, že herci v čele s Bárou v pravidelných intervalech pochodovali zleva doprava, a coby background se za nimi promítala letní obloha, malebné louky a lesy… Hotová idyla. Jeden by uronil i slzu. K lepší topografické orientaci měly divákovi posloužit velkoplošné nápisy měst, kterými Bára, pardon Johanka táhla. Pokud bylo záměrem režiséra navodit tímto vizuálním efektem atmosféru Star Wars, musím říci, že se mu to stoprocentně povedlo. Co mě však skutečně trápilo a nakonec dokonce i uspalo, bylo všudypřítomné klišé. Gabriela Osvaldová už sice ví, že Mácha není kamennej, ale že je kombinace některých slov už roky obsazená, jí asi ještě nikdo neřekl, jinak by pravděpodobně vůbec nevznikly sloky jako „Já jsem ten déšť / co po tváři stéká / tvé svědomí … / tvůj smích i pláč“. Za verše: „Volala po kříži – ach Bože veliký / nějaký vesničan svázal dva klacíky / tiskla je na prsa – křičela Ježíši…“, za ty nás paní učitelka kdysi plácala přes prsty. Svou sérii muzikálových postřehů bych si dovolila zakončit jednou globální připomínkou. Chápu, že se lidé jako Zdeněk Podhúrský, Dalibor Gondík, Petr Novotný nebo Vilda Čok musí něčím živit. Proč se ale proboha na muzikálových prknech používají jako vata? Myslím, že je v našich končinách spousta jiných profesí, kde by se dotyční pánové mohli úspěšně realizovat. Pokud se bez muzikálu zkrátka neobejdou, mohlo by jim být muzikálové jeviště zpřístupněno vždy v dopoledních hodinách. Kluci by se tu společně vyblbli a nikoho by tím neobtěžovali. To je férová nabídka, ne?

Kudy z bludného kruhu ven?

Jistě mi dáte za pravdu, že je dosti krátkozrakým řešením hledat muzikálové herce prostřednictvím reality show. Kdo vám zaručí, že se ta tradiční mašinérie trapnosti nad trapnost nebude opakovat? V čem bude Robin Hood lepší? Víte, to máte dneska Robina Hooda, za deset let to bude třeba Jamie Oliver… Za sebe říkám, že se nikdy nechci dočkat doby, kdy mi vnoučata k šedesátinám koupí dva lupeny na muzikál Ivan Hlinka. Rozumím tomu, že brát honorář jako porotce může být docela fajn byznys. Obzvlášť má-li někdo v porotcování takovou praxi jako Ondřej s Gábinou, kteří podle všeho systematicky směřují k tomu, že budou jednou soudcovat krajský přebor krasobruslení. Proč ne. Třeba při tom nasbírají materiál pro muzikál Ledové ostří. Otázkou však zůstává, nakolik to rozvíří vody české muzikálové scény.

Monika Petrlová