Nestárnoucí Red Hot Chili Peppers bodují s novým albem
Po pětileté odmlce vydali kalifornští Red Hot Chili Peppers další dlouhohrající desku a dobývají s ní od minulého čtvrtka hudební žebříčky. A zdá se, že budou opět velmi úspěšní. Na jejich novinku The Gateway se totiž zatím ze všech stran hrnou jen samá pochvalná slova. Deska sice nepřináší žádnou hudební revoluci, má ale velký hitový potenciál.
Poslední zářez v diskografii kalifornské čtveřice jménem I’m With You nedopadl úplně tak, jak si Red Hot Chili Peppers představovali. Jako kdyby po letech skládání, nekonečných koncertních šňůr, opojných večírků, tahů a flámů na členy kapely dopadla únava. Deska se totiž od počátku až do konce nesla na zádumčivě poklidné vlně. To, co jednotlivým skladbám nejvíce chybělo, byla jednoznačně energie. Zdálo se, že moucha tse-tse svým bodákovitým sosákem nejvíce poštípala kytaristu Joshe Klinghoffera, který to od fanoušků kapely i hudebních kritiků schytal nejvíce. Právě jeho jako kdyby spavá nemoc zasáhla nejcitelněji. Jeho projev se zdál o to horší, že na jeho postu do té doby působil rozmáchle geniální John Frusciante. Ten byl jedním z výrazných spolutvůrců zázraku jménem Red Hot Chili Pepers, zároveň byl ale také nejnevyzpytatelnějším členem uskupení. Kalifornské kvarteto poprvé opustil již v roce 1992, kdy na něj dolehla tíha rostoucí slávy, kterou se snažil ze svých beder snímat braním heroinu. Po šesti letech a jedné úspěšné protidrogové léčbě se však k Red Hotům vrátil a nahrál s nimi asi nejlepší trojici alb v jejich historii (Californication, By the Way a Stadium Arcadium). Pak se ovšem Frusciante opět odporoučel a na jeho postu ho nahradil Josh Klinghoffer. První společný projekt, jímž se stalo nahrávání alba I’m With You, ale skončil nevalně. Deska propadla a Red Hot Chili Peppers poprvé od osmdesátých let nezískali platinové ocenění. Největší otazník se od té chvíle vznášel nad dalším Klinghofferovým působením.
Šestatřicetiletý multiinstrumentalista odpověděl svým kritikům zřejmě tím nejlepším možným způsobem, jakým mohl. Na nové desce se nesnaží jít po stopách Fruscianteho, jako tomu bylo na I’m With You, ale vydává se po vlastní hudební cestě. Rozhodnutí je to víc než rozumné. Jedinečné kytarové riffy, které byl schopen vyčarovat Frusciante by Klinghoffer stejně podle všeho neuměl ze svého nástroje vyloudit. Jeho výraz je prostě trochu jiný. Ne o všem horší, jak dokazuje nová nahrávka. Nejlépe patrné je to v Goodbye Angels a Feasting on the Flower, kde jeho party překypují rázností, energií a vynalézavostí. Cesta k nové desce přesto nebyla pro Red Hot Chili Peppers nejpřímější a nejjednodušší. Mimo jiné za to mohla nehoda basáka Flea na snowboardu v Montaně, k níž došlo loni v únoru. Jeden z nejlepších baskytaristů současnosti při ní utrpěl komplikovanou frakturu ruku. Jak sám před několika málo dny přiznal v médiích, uvažoval tehdy reálně o konci kariéry. Naštěstí se ze zranění vykřesal a mohl se opět zapojit do nahrávání desky. Aby toho nebylo málo, museli se Red Hoti při jejím vzniku obejít bez svého stálého producenta Ricka Rubina. Toho poprvé od roku 1991 nahradil někdo jiný. Kalifornští rockeři vsadili na Danger Mouse. Jejich risk jim ale dokonale vyšel.
Nejpříjemnějším překvapením nové desky The Gateway je vedle výkonu Klinghoffera temnější a barevnější zvuk, za který deska z nemalé části vděčí Danger Mousovi. Red Hot Chili Peppers v ní sice nevykračují ze své již zavedené škatulky funk-rocku, nicméně ji obohacují o nové vlivy. Mnohem větší prostor, než doposud, je kupříkladu na The Gateway věnovaný klavíru, za jehož klávesami se vystřídalo několik muzikantů. V Sick Love jím je živoucí legenda Elton John, jenž ke spolupráci na ní přizval i svého dvorního textaře Bernie Taupina. Skladba Encore, patřící k těm s největším hitovým potenciálem, zase příjemně překvapí zapojením smyčců. Jiné kompozice potěší chvílemi až soulovým pojetím. V éteru by mohla nejvíce zabodovat dvojice Goobye Angels a v určitých momentech až diskotéková Go Robot. Ačkoli deska nezpůsobí žádný hudební převrat, je nabitá kvalitní muzikou a dává vzpomenout na to nejlepší, co zatím kalifornská čtveřice vytvořila. Poslechnout si ji naživo bude u nás možné 4. září. Tehdy totiž Red Hot Chili Peppers zavítají do O2 Areny. Každý, kdo si na koncert koupí vstupenku, dostane nové album zadarmo.
Co jsem měl zatím možnost si poslechnout, tak to bylo dobré (Encore, Goodbye Angels, Dark Necessities). Takže si desku určitě koupím a celou ji několikrát sjedu. RHCP mám rád. Minulé album mě lehce zklamalo, tak se to snad už nebude opakovat.
Pokud jsem psal o Metallice, že už má to nejlepší za sebou, tak pro Red Hot Chili Peppers to podle mě platí také. Už na Stadium Arcadium se dost vykrádali a opakovali. Nynější deska podle prvního poslechu je podobná. Pár nových věcí na ní lze najít, ale v globálu je to ten samý zvuk jako v předchozích letech.
Poslouchatelné. Pár skladeb je nadstandardních a mám tendenci si je pobrukovat.
Žádné soudy předem nedělám. Až si desku koupím a několikrát vypslechnu, tak přidám svůj názor. Nechápu, jak někdo může postupovat jinak a hanět, nebo chválit, ještě předtím, než se s dílem seznámit.
Album je na jedničku s mínusem. Fakt dobré. Pár opravdu výborných songů. Sem tam to trochu dře, ale jo, jde to jinak super.