Městská divadla pražská vsadila na závěr divadelní sezóny na dvojici velkých ruských klasik. Zatímco Rokoko v těchto dnech na svých prknech uvádí Čechovova Strýčka Váňu, Divadlo ABC láká na Puškinova Evžena Oněgina. Obě představení jsou pojata víceméně tradičně. Konzervativní kabát jim ale celkem sluší.

Loučit se s divadelní sezónou Strýčkem Váňou není v českých luzích a hájích zas až tak obvyklé. Hra je vším možným jen ne příjemně rozpustilou podívanou, kterou před nastupujícím létem bohužel vyhledává nemálo tuzemských diváků. Chvílemi naopak děj upadá do nihilismu, za který by se nemusel stydět ani Nietzsche. Jedním z ústředních témat sto dvacet let starého Strýčka Váni je totiž krize středního věku, respektive pocit promarněnosti a nenaplněnosti vlastního života. „Téma, které mě osobně na Váňovi fascinuje, je ztráta víry. Víry v lásku, víry v přátelství, víry ve vyšší smysl práce, kterou denně vykonáváme,“ nechal se ještě před premiérou slyšet představitel hlavní role Vasil Fridrich. I díky nadčasovým otázkám, které Čechov ve svém příběhu řeší, je hra v Čechách velmi oblíbená a celkem pravidelně se objevuje na tuzemských divadelních prknech. A nejen ta. Také další Čechovovy opusy jako je Višňový sad, Racek, nebo Tři sestry se pravidelně zabydlují v programech našich divadel. Díky častému uvádění se z nich v průběhu let staly jakési měřáky kvality jednotlivých scén. „Setkání s Čechovem je pro každý soubor hygienické, jsou to velké a hezké úkoly,“ poznamenal před časem dramaturg Jiří Janků. Dlužno dodat, že Rokoko si s úlohou poradilo se ctí.

Jedním z prvních novodobých nastudování Strýčka Váni, které na sebe strhlo velkou pozornost, bylo to, které na prkna Národního divadla před čtvrtstoletím usadil nedávno zesnulý Ivan Rajmont. Za ještě umělecky vybroušenější lze považovat postmoderní interpretaci tohoto díla, za níž svého času v Divadle Na zábradlí stál Petr Lébl. Jeho Strýček Váňa byl tak mimořádným zjevením, že představení bylo vyprodáno i osm let po režisérově předčasné smrti. Na rozdíl od Petra Lébla se umělecký šéf Městských divadel pražských Petr Svojtka rozhodl vydat mnohem konzervativnější cestou a více méně se jakýchkoli experimentů a významových posunů vystříhat. Na jednu stranu je to škoda, neboť s mnohovrstevnatým Strýčkem Váňou se dá pracovat skutečně velmi volně, inovativně a inspirativně, na druhou stranu je osvěžující v přehršli moderních adaptací po čase zase na prknech znamenajících svět vidět klasiku pojatou naprosto tradičním způsobem. Aby v takovém nastudování Strýček Váňa v 21. století uspěl, musí být ale zpracován naprosto brilantně, což se v daném případě povedlo tak napůl, nebo ze tří čtvrtin.

Po delším čase se může Divadlo Rokoko opět pochlubit zdařilou scénografií. Výtvarné řešení je sice relativně výrazné a silně romantizující, ale ke hře se dobře hodí. Impresionisticky pojatý březový háj, který překrývá i vnitřní mobiliář, totiž dodává představení tu správně sladkobolnou atmosféru. Jen houpačka, která se po celou dobu decentně klimbá na konci jeviště, zůstává po většinu představení prakticky nevyužitá, což je jistě škoda. Po obsahové stránce nechybí nastudování emoce, ani psychologická hloubka. Svojtkův Strýček Váňa dokáže diváka strhnout, dojmout i přivést k zamyšlení. Rozjíždí se v ospalém rytmu, jaký mu Čechov přisoudil, pozvolna však graduje, aby v závěru opět upadl do mírné letargie. „Práce na tak okouzlujícím a bolavém textu je událost sváteční a mimořádná,“ nechal se slyšet Vasil Fridrich, jemuž Svojtka svěřil ve hře hlavní part.

Herecké výkony všech zúčastněných jsou relativně vyrovnané a kvalitní. Představení herecky táhne především Aleš Procházka coby doktor Astrov. Jeho projev je živelně vzletný a výbušný, tak jak bylo a zřejmě i nadále je typické pro některé ruské intelektuály. Svou postavu, která se osudově zamiluje do vdané Jeleny, nechává zmítat se v záchvatech štěstí i bezmoci. Na jedné straně se opijí jak mužik, na druhé sní o lepším světě, přemítá o životě a hloubá o tom, jak moc člověk mění přírodu kolem sebe. To Fridrichův Ivan Vojnickij, který se taktéž zamiluje do krásné Jeleny, a který nemůže ani vystát jejího starého manžela Serebrjakova, je méně výrazný. Zpočátku to není nijak na škodu, v jistých chvílích nicméně působí jeho strýček Váňa možná až příliš uťápnutým dojem. Příjemným překvapením je výkon mladičké Niny Horákové, která z menší epizodní role Soni vykouzlila velký jímavý příběh. Kdo se naopak se svou rolí takříkajíc vůbec nepotkal, je Zuzana Kajnarová. Jelenu, kterou v představení hraje, totiž Čechov vykreslil nejen jako podmanivou krasavici, jíž nápadníci padají k nohám, ale zároveň také jako bezduchou bytost připomínající v lecčem neustále nespokojenou paní Bovaryovou. Kajnarová však Jelenu pojímá výrazně jinak, a sice jako sympatickou oduševnělou ženu, která ví, co chce a snaží se všem okolo porozumět. Je to škoda, neboť jinak představení patří momentálně k tomu výrazně lepšímu, co lze na tuzemských divadelních prknech vidět.

---

Hodnocení:

Strýček Váňa v nejnovějším nastudování režiséra Petra Svojtky dokazuje, že i tradičně pojatá klasika může mít svoji kvalitu a být umělecky přínosná. Musí ovšem být perfektně herecky zvládnutá a psychologicky do nejmenšího detailu vysoustružená, což se v daném případě povedlo. Větší míra invence by byla přesto na místě.

75%

Jan Perniš