Alcest

Écailles de Lune

Přestože si na sladké příliš nepotrpím a tmavého indiánka nebo rakvičku od pana Kopfrkingla bych odmítl z jiných než rasových důvodů, tak někdy se chuti na sladkost neubráním. V tom případě stačí zvolit nějaký produkt z cukrářství pana Neigeho, hlavní persony projektu Alcest.

Když roku 2005 vyšlo EP Le Secret, z projektu Alcest se stal prozatím dobře utajený, ale přesto nezpochybnitelný černý kůň metalového undergroundu. Dva roky po tomto EP, tedy v roce 2007, už jméno Alcest skloňoval nejeden magazín zaměřený na rockovou nebo metalovou hudbu a kolem hlavní persony tohoto projektu Neigeho se strhla tzv. neigemánie, tedy nekritický obdiv ke všemu, pod čím se tento talentovaný Francouz podepíše. Jistě, trochu přeháním a z Alcest se tou dobou samozřejmě nestal interpret vyprodávající fotbalové stadiony, ale s vydáním debutu Souvenirs d’un autre monde se kapela dostala do povědomí mnohem širší posluchačské obce a převaha pozitivních recenzí nad těmi negativními byla ještě drtivější než víkendové vítězství Viktora Orbána v maďarských parlamentních volbách.

Čím bylo Souvenirs d’un autre monde zvláštní, že sklidilo takovou vlnu pozitivních ohlasů? Asi tím, že díky snivému vokálu a hudební složce postavené na střetu shoegazingu a dozvuků black metalu, vytvářel Neige nezaměnitelnou atmosféru, která navzdory své zasněnosti a éteričnosti nezašla za tenkou hranici mezi uměním a kýčem. Odpověď na otázku, kam dál jde ještě zajít v hledání současného výrazu bez překročení oné tenké hranice, naznačilo společné album se spřízněnými Les Discrets, které utnulo rozvoj teorie o dalším přislazování tvorby Alcest a znamenalo opětovný příklon k black metalovému ostří. Novinka Écailles de Lune pak tento trend v tvorbě tohoto projektu potvrzuje.

Fanoušci první dlouhohrající desky však nemusí lámat nad novým albem hůl, jelikož onen návrat k black metalu neznamená, že by se z Alcest stala nějaká brutální vichřice. Mnoho atributů, díky nimž Souvenirs d’un autre monde vyčnívalo, zůstalo zachováno, jen se na druhém počinu více sází na kontrasty. Mám-li být konkrétnější, tak kontrastů se dočkáme jak v oblasti zpěvu, kde se střídá čistý zasněný zpěv s black metalovým skřehotem, tak i v oblasti hudební složky, v níž lze na rozdíl od předchůdce najít pasáže, které lze bez nejmenších námitek označit jako čistě black metalové. Naproti tomu například závěrečná skladba Sur L’Océan Couleur de Fer by se díky své struktuře neztratila ani na albu Pygmalion od legendárních Slowdive. Potěšujícím faktem je, že navzdory těmto změnám neutrpěla atmosféra skladeb, ba právě naopak, nové skladby jsou dle mého ještě dále v práci s atmosférou právě díky těmto kontrastním plochám. Ostatně celé album je vyspělejší než předchozí počin a v tvorbě Alcest představuje jednoznačně krok správným směrem, přičemž jedním z nezanedbatelných faktů hovořící při porovnávání dvou dosavadních dlouhohrajících desek právě pro Écailles de Lune je jeho delší doba trvanlivosti.

Minusy této desky se hledají celkem těžko. Buď vám hudba tohoto projektu sedne, nebo nebudete schopni akceptovat onu zasněnost a sladkou příchuť (v případě negativní reakce spíš pachuť). Neige, který svůj podpis zanechal i v tvorbě kapel Amesoeurs, Forgotten Woods nebo Peste Noir, je prostě snílek a je jen na vás, jestli se jeho vizemi necháte unášet či nikoliv.

I přes přitvrzení je hudba Alcest stále tou intimní a křehkou výpovědí o duševním rozpoložení talentovaného francouzského umělce. Snad nebude znít troufale, když řeknu, že slavní francoužští impresionisté našli na hudebním poli svého následovníka v podobě Neigeho a jeho projektu Alcest.

Rok vydání:
2010

Vydavatelství:
Prophecy Productions

Seznam písní:

Écailles de Lune (Part I)
Écailles de Lune (Part II)
Percées de Lumière
Abysses
Solar Song
Sur L’Océan Couleur de Fer

85%

-jt-