Velké pražské výstavy zatím přinesly spíše smutek

V uplynulých měsících a týdnech se v Praze rozběhlo několik větších výstav, které se nachází v centru města na frekventovaných místech. Všechny se vztahují k naší kultuře, často jsou pořádány státními institucemi a dalo by se tedy říct, že pro nás představují důležitý fenomén. Přesto ale jejich potenciál nebyl ani zdaleka využit…

1) Výstava Císař Karel IV. 1316–2016

Národní galerie uspořádala ve Valdštejnské jízdárně rozsáhlou výstavu k výročí 700 let od narození Karla IV. – Císař Karel IV. 1316–2016. Uměleckých děl, která se k této postavě mohou vztahovat, by se dal nalézt bezpočet (na výstavě je jich 250), a tak si kladu otázku, zda má smysl, aby Národní galerie pořádala výstavu o Karlu IV., když na stejné téma uskutečnil výstavu její kurátor v NG před deseti lety (Karel IV. – Císař z Boží milosti) a navíc výstavu pořádá instituce Pražského hradu, kde je tento krok logičtější. Smysluplná by snad tato výstava mohla být, pokud by ukázala životní postoj panovníka jako poselství vůči současné přemíře konzumu a všeobecně nízkému pocitu zodpovědnosti, ale to skrze prezentaci dobových děl z různých míst Evropy snad ani nejde. Tato výstava má však ohromit. Vytváří „prostředí“, které se snaží v duchu barokního gesamtkunstwerku vtáhnout diváka do doby Karla IV. a poskytnout mu jedinečný zábavný a vzrušující zážitek. Přestože je výstava dokonale technicky připravena, připomíná Matějskou pouť nebo 3D kino. Nevytváří důstojné podmínky k prezentaci tématu i jednotlivých děl. Exponáty jsou chaoticky seřazené na základě dělení do obecných témat a hlavně je jich na výstavě takové množství, že si jich divák po chvíli přestává vážit. To pokládám za zásadní a nebezpečné. Výstavy mají představit vkusnou míru exponátů, i to je měřítko jejich kvality.

V galerii hraje podbarvující chorálová hudba, nad exponáty se vznáší různé citáty, na speciální velké zaoblené stěně se za dramatické podkladové hudby promítají například detaily klenotů a záběry na Prahu. Jedná se o vytvoření iluze důležitosti. Není se čemu divit, v předmluvě k právě probíhající výstavě Velkorysost – Umění obdarovat píše ředitel NG a kurátor výstavy o Karlu IV. Jiří Fajt: „Jubilejní výstava reflektuje dobu svého vzniku a zároveň, a to především, hledí do budoucna. Otevírá novou kapitolu Národní galerie, která rozhodně staví do těžiště pozornosti návštěvníka.“ Národní galerie se nemá k návštěvníkovi chovat jako ke klientovi, ale má pečovat o umělecká díla a sbírky, ty mají být nezpochybnitelným těžištěm její pozornosti. Falešný humanismus, který se skrývá za péčí o člověka a jeho potřeby, je nástrojem manipulace, znamená pohrdání uměním a neúctu k nashromážděnému vědění, které nám odkázala minulost. Podobný trend se neobjevuje jen na výstavách, ale například i ve školách, které zachází se svými žáky (nebo s rodiči žáků) jako s klienty, jako s těmi, kdo rozhodují. Zásadní by přitom v procesu vzdělávání měla být péče o vědění a jeho předání dalším generacím s důrazem na pěstování hodnotového žebříčku, který je základem vzdělání a schopnosti strukturovat informace.

Vrátím se ale zpět k výstavě. Další problém spatřuji v multimediálnosti výstavy a tento problém je obecný. Kombinace středověkých děl a obrazovek od malých tabletů až po velké stěny přináší neklid a zmatení. Už jen množství světla vyzařující z obrazovek je nepříjemné a diváka rozptyluje. Navíc tyto obrazovky podávají zcela jiný typ informace než díla, která se před zraky diváka nijak neproměňují a vyžadují tedy delší čas, aby mohla být divákem přijímána, nelze je číst lineárně, je třeba si k nim najít vlastní cestu a provést toto čtení skrze zaujetí nějakého postoje. Vnímání díla je námaha a námahou být musí, bez ní nepřichází dar zážitku, který se čas od času může dostavit. Tato výstava je bohužel jen snůškou věcí, která působí stejně jako třeba dobrodružný film a to i přesto, že je na ní bezesporu prezentováno mnoho zajímavých a kvalitních děl.

2) Výstava Neklidná figura v Městské knihovně

Výstava v Městské knihovně, kterou připravili Petr Wittlich a Sandra Bavorovská, představuje expresi v českém sochařství z let 1880 až 1914. Můžeme zde vidět práce sochařů Štursy, Kafky, Šalouna, Mařatky a dalších, mezi nimi jsou vystavena také díla některých francouzských sochařů, především Augusta Rodina, jehož pražská výstava v roce 1902 ovlivnila generaci českých sochařů. Podobně specializovaných výstav se objevuje poskrovnu, výstava je zajímavá právě svou úzkou specializací a vlasteneckým zabarvením tématu, svou suverenitou. Prezentované práce ukazují množství přístupů k určitému okruhu témat, figuře v realistickém zobrazení a tím vypovídají o jemnosti, drobných rozdílech, které se svou nepatrností stávají podstatné. Ze současného umění se tato jemnost vytrácí. Přestává se hledět na výtvarnou stránku díla, opomíjí se výtvarný jazyk založený na estetice a místo něj do umění vstupují jednoduše sdělitelné informace. Právě proto je výstava aktuální a svěží. Na Akademii výtvarných umění už například od příštího roku nebude fungovat ateliér, který by vedl sochař zabývající se figurou. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové zase vede ateliér sochařství autor architektonického řešení této výstavy, Dominik Lang, který výstavu doslova zničil svou necitlivostí a snahou exhibovat na úkor vystavených děl.

Zbytečně komplikované sokly ruší už jen svým povrchem surového světlého dřeva, které přebíjí delikátnost plastik. Popisky umístěné na zdech vytváří zmatek a zbytečně ochuzují diváka o možnost práce identifikovat. Je to však příznačné, díla totiž na této výstavě nemají fungovat jako samostatné kusy, ale jako rekvizity v instalaci architekta výstavy. Jednou jsou naskládané na velkém pódiu, kde není možné si je jednotlivě obejít, jindy jsou části sochy různě rozesety po místnosti nebo sokl nesmyslně expanduje do podivné konstrukce, která se stává dominantou. Jediné příjemné je umístění velkých květin evokující dobové výstavy, což ovšem narušuje přítomnost nesmyslně popisných rekvizit, jako jsou ratanová křesla, která kromě toho, že odkazuje k dobové výstavní praxi, nemá žádné logické opodstatnění. Doporučovala bych autorům výstavy, aby ji zavřeli a opět otevřeli s jiným architektonickým řešením, které by jí neubližovalo. Dojem z ní je podobně omezený jako v případě výstavy Karla IV. Jedná se o vytvoření „prostředí“ nikoli důstojných podmínek k prezentaci.

Výstavy se stávají čím dál méně svobodné. Asi bych měla více psát o jednotlivých dílech, ale instalace výstavy je tak dominantní, že blokuje poselství vystavených prací. Bohužel se s tímto pojetím setkávám až příliš často.

3) Zdenek Rykr a továrna na čokoládu ve Veletržním paláci

Práci Zdenka Rykra mám ráda, zejména jeho asambláže nebo podivné obrazy čímsi připomínající dětský svět s potemnělou příchutí. Rykr mimo jiné navrhoval reklamní grafiku také pro čokoládovnu Orion a fragmenty jeho návrhů dodnes zdobí obaly jejích produktů. Na tuto spolupráci naráží název výstavy, který odkazuje na dobrodružnou knihu pro děti Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu (1964), mladší generaci známou spíše jako stejnojmenný americko-britský film (2005). Toto banální spojení založené na jazykové hříčce s podstatou práce Z. Rykra, přemýšlivého umělce s tragickým osudem i samotnou výstavou, kde jeho reklamní návrhy pro firmu Orion tvoří jen okrajovou část, však nemá nic společného. Z výstavy strhává punc elitnosti,  autora ke knižní a filmové postavě dítěte procházejícího továrnou na čokoládu a podtrhává snahy galerie být „světovou“ a populární. Instalace má ohromné rozměry a připomíná tak opravdu tovární výrobu. Vzhledem k malému měřítku jsou jednotlivé práce ztracené, utopené, navíc práce Z. Rykra, v podstatě autodidakta, mají různý rozptyl kvality. Ukázáno je toho příliš, což sílu děl oslabuje a činí je nečitelnými. K tomu, aby člověk opravdu mohl tyto práce vnímat, je lepší podívat se na Z. Rykra do stálé expozice, kde je k vidění smysluplnější výběr jeho prací.

Architektem výstavy je opět Dominik Lang, stejně jako v případě výstavy Neklidná figura. Jelikož zde nejsou vystavené prostorové práce, není architektonické řešení tak „brutální“, ale opět nesmyslné. Masivní konstrukce ze surového dřeva tvoří dominantu výstavy, probíhá středem místnosti a přehlušuje subtilní povahu prací. Podstatné věci jako popisky jsou nešťastně umístěny tak nízko, že je prakticky nemožné, aby si je přečetl člověk, který jen trochu hůř vidí aniž by se ohnul skoro až k zemi. Jen vstupní místnost je prázdná, lemují ji pouze plakáty s tučně tištěnými daty a událostmi ze života Zdenka Rykra. Poslední údaj končí zprávou o autorově smrti v roce 1940, kdy chotěbořský rodák dobrovolně ukončil svůj život skokem pod vlak. Z jiného plakátu se dívají Rykrovy temné smutné oči, dále Kolín, Chotěboř – města spojena s životem autora. Výstava ale nedýchá ani maloměstem, ani smutkem, vlastně s Rykrovým dílem a životem nijak nesouvisí, pouze si jej vypůjčuje jako pozadí pro vlastní znak, značku, sebeprezentaci. Člověk má skoro chuť všechnu tu stafáž na místě rozbít, roztrhat, aby zachránil důstojnost a jemnost odkazu, který tu umělec zanechal ne jako velké gesto, ale drobné připomenutí lidského citu. Nesmyslnou instalaci provází citát Zdenka Rykra, v němž kritizuje divadlo za to, že je křečovitě avantgardní a se vším spěchá – „Je něco barbarského v tom, vymýšlet schválnosti. A dětinského honem honem všechno chtít ukázat.“ – jako by komentoval tuto svoji vlastní výstavu.

4) Artsemestr na VŠUP a poznámka k výstavě klauzur na AVU

Výstava klauzurních prací na VŠUP ukázala, že nejsmysluplnější začínají být práce s klasickým zaměřením, protože ty alespoň vykazují nějaký typ zájmu a působí tak svobodněji. Zaujalo mě, že v ateliéru Intermediální konfrontace studenti malovali realistické portréty. Podobným úkolům jsme se věnovali v Intermediálním ateliéru prof. Knížáka na AVU roky s výsměchem. Musí se ale taková práce brát vážně, odvážně, jinak se mění ve zbytečné gesto. Vážnost a zaujatost jsem ale na klauzurách postrádala. Ateliér sochařství je pro změnu Intermediálním ateliérem, kde se objevuje všechno možné, jen ne klasická socha. Většina těchto věcí přitom působí, jako by vznikla před dvaceti lety a navíc jen jako skica.

Podstatně zajímavější jsou ateliéry užitého umění, na příklad ateliér textilní tvorby, který si tento rok vzal jako téma modrotisk. Techniku studenti použili různými, více či méně vhodnými a zajímavými způsoby, ale práce vynikala zájmem a společným nasazením, které z ní byly zřejmé. Uměřená a hlavně přehledná instalace dvoubarevných objektů a textilií vybízela k účasti, zamyšlení, vnímání. Byla vlastně daleko interaktivnější než konceptuální instalace volného umění. Zajímavé také bylo, jak na výstavě v galerii školy pojednávající o osobnosti multimediální umělkyně svázané s filmem zejména 60. let, Ester Krumbachové, zaujímaly diváky ukázky filmů, čili něco, co bylo pouze ilustračním materiálem. Samotná instalace doplněna studentskými sochami, objekty apod. vlastně zůstávala bez povšimnutí. To jen ukazuje, že avantgarda (tak jak ji chápeme) měla svůj smysl, pokud se vztahovala k řádu, vymezovala se vůči němu, vytvářela protipól a rozšiřovala pole možností. Dnes je toto pole možností opět úzké, protože většina aktivních umělců dospívala v době, kdy avantgarda byla vnímána jako něco normálního a společnost už nebyla postavena na žádném jednotícím řádu.

Toto zúžení možností omezuje i okruh témat. (To se projevilo i na vystavených klauzurních pracích na AVU, které se z velké části vyznačovaly plytkostí témat a směšnou formou konceptuálních prací, které vypadaly jako by vznikly před 20ti, 30ti, 40ti lety a navíc bez energie. Celkově Akademie působila, jako střední škola, ze které utekli učitelé a vládnou v ní bezradní a nedospělí žáci…)

Je škoda, že ateliéry módní tvorby na VŠUP následují módní trendy. Už po léta se zde objevují metry a metry látek naaranžované na figurínách či tělech, jako by s nimi ani nesouvisely. V oblasti odívání nastalo hlucho, obchody jsou zaplněné fádními kusy oděvu imitujícími módní vlny posledních několika desetiletí. Móda by měla s člověkem především nějak koexistovat, nejen na něm vise. I zde se ovšem zřejmě projevuje děsivý fenomén nezájmu, který zavalil celou společnost. Vypadá to, jakoby člověk a jeho šaty k sobě neuměly najít cestu.

Vilma Brzezinová