Chuck Palahniuk

Neviditelné nestvůry

Neviditelné nestvůry jsou autorova prvotina, která v době, kdy vyšla, nechala čtenářskou veřejnost naprosto chladnou. Dílo původně nechtěli ani nakladatelé – odmítli ho pro jeho zrůdnost. Palahniukovy začátky nebyly vůbec jednoduché.

Palahniuk je narativní stratég a velký hráč. V neviditelných nestvůrách se mísí groteska s chaosem, nad nímž visí jeden velký existenciální otazník. Nestvůry jsou dost zvláštní román, alespoň co se kompozice týče. Všudypřítomný chaos zdárně rytmizují „skoky“, takové malé ukazatele, kterými nás autor posunuje příběhem tam a zpět. V centru dění stojí bývalá modelka Evie Cottrellová. Evie není exmodelka proto, že by snad ztloustla na konfekční velikost 38, důvod je daleko závažnější: při jízdě po dálnici na ni někdo vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Evie to utrhlo bradu a sanici. Zbytky její tváře sezobali ptáci. Ano, Chuck se s tím moc nemazal. „Můj obličej je to poslední, na co by bezva kluci a holky chtěli narazit, když jdou do tmavých uliček sháněk drogy,“ říká o sobě ironicky a odtažitě Evie, která je sama pro sebe neviditelnou nestvůrou. Její myšlenky jsou navíc ostřejší než pizza s dvojitou dávkou feferonek. Aby toho nebylo málo – i po několika plastikách a rekonstrukcích obličeje namísto mluvení stále jen chrčí jako rozladěné rádio. Dlouhou dobu tak komunikuje jen prostřednictvím papíru a tužky. Její obličej na tom je hůř, než si vůbec dokážete představit, a Palahniuk se neštítí své bizardní fantazie detailně zachytit: „Doktoři navrhli, že mi prodlouží chřtán kusem mého tenkého střeva. Navrhli, že tomu lidskému výrobku zvanému já odseknou kus lýtkové kosti, ten vytvarují a transplantují, aby mi, aby výrobku udělali novou dolní čelist. Píšu do bločku: Kost z nohy spojená s kostí hlavy? Doktoři to nechápali.“

Na své pozdější pověsti autora – perverzního úchyla tak autor evidentně začal pilně pracovat od samého začátku. Hned v úvodu knihy se stane vražda, vypukne požár a je vystrojena veselka. Nestvůry začínají jako zpověď, ale pozadí průvodních událostí autor odkrývá až v průběhu románu. Nepotřebuje k tomu ani bůhvíkolik postav – je jich pár, ale jsou to originály. Ať už to jsou rodiče Evie, kteří trpí stihomamem, že je chce okolí zlikvidovat, protože se stylizují do role zarputilých bojovníků za práva gayů, nebo je to kamarádka Brandy, chodící plastická loutka, která si nechala vyoperovat žebra, aby jí zeštíhlel už tak ultra štíhlý pas.

Chuck Palahniuk je kultovní autor, ale hlavně ostřílený matador nejrůznějších bizardností. Palahniuk nekritizuje, jen s úsměvem na rtech pozoruje všechny ty více či méně divné věci, které se kolem nás dějí. Neviditelnou nestvůru může v jeho podání ztělesňovat konzumní a povrchní život plný ideálů i vlastní sebedestruktivní myšlenky. Děj knihy je rozsekán podobně jako sekvenční focení, ideálně tak koresponduje s atmosférou modelkovského světa. Jakým způsobem se román čtenáři čte, to je věc druhá. Kritická reflexe různých společenských postojů i přehnaně cynický nadhled, to je to, co dělá Palahniuka Palahniukem. (Prostě to ze mě vyhrkne. „Já,“ povídám, „já jsem poslední živý dítě, co vám lidi zbylo, tak byste si mě mohli začít taky trošku všímat.“) V kombinaci s naroubovanými citáty to vše působí poněkud samoúčelně. Autor sebe tímto románem dostal na tenký led, který pod ním začal praskat právě ve chvíli, kdy se mu podařilo utéct.

Rok:
2010

Překlad:
Richard Podaný

61%

Monika Petrlová