Předchozí článek
Pain Of Salvation
Publikováno 04 Čvn 2010
Road Salt One
Přestože na nás Pain Of Salvation shlíží z obalu nové desky skoro stejně jako kdysi Deep Purple ve slavné parafrázi Mount Rushmore, tedy přebalu desky In Rock, tak po hudební stránce se nám kapela dívá zpříma do očí a dává tím najevo, že polidšťování tvorby pokračuje.
Být fanouškem Pain of Salvation není příliš jednoduché. Jak jsem již naznačil v recenzi na EP Linoleum, tak každé dosavadní album kapely znamenalo, navzdory zachování si typických znaků dřívější tvorby, výrazný posun v hudebním projevu této skupiny okolo zpěváka a multiinstmentalisty Daniela Gildenlöwa. Tato skutečnost se také jistě projeví ve vztahu samotných fanoušků ke kapele, respektive k její hudbě. Mnozí z fandů tak zřejmě prochází podobným procesem jako já, když po prvotním zamilování (Perfect Element part I.), fázi hlubokého obdivu (Remedy Lane), téměř náboženské úctě (BE) a utvrzení svého vztahu ke kapele (Scarsick), očekávají, s čím na nás POS vyrukují tentokrát. Zmiňované EP jistě mnohé naznačilo, ale novinka je opět trochu jiná než se dalo čekat. Zatímco Linoleum kladlo důraz především na energii a důraz, tak samotná Road Salt One zdaleka nenabízí jen agresi (v případě této kapely samozřejmě značně sofistikovanou), ale i dostatek jemnějších, ale ne vždy klidných ploch.
Aktuální desku, stejně jako ty předcházející, charakterizuje především dokonalá práce s emocemi. Na rozdíl od předchůdců prvního dílu konceptu Road Salt ovšem dosud nejvíc prostoru při ventilaci emocí skrze hudbu Pain Of Salvation dostává Danielův hlas. Někdejší bohatě proaranžovaná, vrstevnatá a komplikovaná hudba ustupuje do pozadí a poskytuje tak prostor právě pro Danielův hlas, na kterém je deska z převážně části postavená. Nutno však dodat, že hlavní persona POS podává opět vynikající výkon a dokazuje, že je jedním z nejlepších a nejcharizmatičtějších pěvců na rockové, případně metalové scéně. Samotná hudební složka je stejně jako v případě předcházejícího EP dosti přímočará a také ona disponuje povedeným retro zvukem a cituje některé z postupů slavných kapel let sedmdesátých.
Co mi však do hlavy nejde, je hudební dramaturgie současného alba. To je totiž zvláštně rozdělené do úseků, v nichž se za sebou řadí písně podobného charakteru a to někdy trochu odvádí pozornost. A zařazení tří výborných jemných skladeb ze začátku alba, tedy pěkným refrénem ozdobenou She likes to hide, gradující nádheru Sisters a zadumanou Of Dust, za sebe je skoro trestuhodné a v kontrastu s rychlejší skladbou by tyto skladby vynikly ještě více.
Závěrem si představme Pain Of Salvation jako cyklisty. Mohli se stát specialisty na dráhovou cyklistiku a na sice dokonale konstruované, ale stále stejné trati vyhrávat jeden vavřín za druhým. Oni se však rozhodli pro silniční cyklistiku, a přestože se může zdát, že stejně jako reliéf krajiny i tvorba kapely má své stoupání a sjezdy, tak stále objevují doposud nepoznané kraje a lokality. A to se cení.
Hodnocení:
Ani tentokrát Pain Of Salvation nenatočili album, do kterého lze snadno proniknout, a chápu, že charakter současné tvorby mnohým posluchačům nebude příliš vonět. Já jsem však po několika trpělivých procházkách prvním úsekem Solné cesty album docenil, a přestože předchozí tvorba je mi přeci jenom sympatičtější, tak ani toto album nelze příkře odsoudit. Na to je totiž až moc kvalitní.
Rok vydání:
2010
Vydavatelství:
InsideOut
Seznam písní:
No Way
She Likes to Hide
Sisters
Of Dust
Tell Me You Don’t Know
Sleeping Under the Stars
Darkness of Mine
Linoleum
Curiosity
Where It Hurts
Road Salt
Innocence
70%
-jt-
Další skvělé album se skvělým zvukem. Mám rád náročnější alba, která je potřeba poslechnout si několikrát, než jim člověk přijde na chuť. To je přesně případ Solné cesty jedna.
Vývoj POS podle mě pokračuje správným směrem, a to i přesto, že nové album za „Scarsick“ přeci jen trochu zaostává.
Z aktuálního alba mě nadchla snad jen skladba Sisters. Ta je skutečně geniální. Celkově se mi ale nová deska ani přerod Pain Of Salvation příliš nepozdává.