V prostoru vedle pražského Meetfactory, přímo pod jedoucími auty, se odehrávají dva paralelní příběhy lidských osudů pojaté filmem a divadlem. Recept pro kvalitní a netradiční zážitek je zde, ještě to tak celé pochopit.

Dramaturg Matěj Samec si znovu přizval ke spolupráci Viktorii Čermákovou, zkušenou to režisérku, která vytvořila pro Národní Divadlo hru Rudá Marie, nebo hru Šaman, Putin a Biľak u trezoru pro Švandovo divadlo. Zde se poměrně nepochopitelně zhostila role filmové režisérky a natočila filmovou část inscenace. Doplňuje ji Aleš Čermák, který také v Meetfactory není nováčkem. Ten se postaral o divadelní část inscenace.

Divadlo rozvíjí příběh tří bezejmenných sourozenců, kteří se snaží vlastním „uličním“ způsobem vyrovnat se smrtí svých rodičů. Dva bratři se spolu baví, dialog střídá dialog a občasný monolog jednoho z nich nasadí téma, které pak oba dva rozloží na prvočinitele. Jejich rozhovory mají správnou sourozeneckou procítěnost, avšak po chvíli je normální rozhovor vždy stržen směrem, kdy odpovědi přestanou dávat smysl a Aleš Čermák dost možná spiklenecky mrká na diváka, aby si v tom našel symboly. To ovšem není vůbec jednoduché, protože divák nemá žádné vodítko a odpověď „panda žere bambus“ na otázku „máš mě vůbec rád?“ pravděpodobně nebude považovat za adekvátní, potažmo symbolickou. Jeden má rád déšť, druhý stejnou měrou Justina Biebera a Bůh by o nich velmi pravděpodobně řekl, že jsou dočista šílení. Celé to působí dojmem pejska a kočičky vytvářejících metafyzické dílo. Třetí postavou, velmi upozaděnou, je jejich sestra, která vlastně moc nemluví a je jen takovým spojovacím prvkem mezi částí divadelní a filmovou. Nutno říct, že prvkem působícím značně vynuceně.

Filmový příběh Viktorie Čermákové je právě o sestře dvou bratrů žijící v romské rodině. Ten jakoby zmírňoval nesmyslnost divadelní části a přinášel srozumitelný příběh o matce, která nestačí na svého manžela a tři kluky a nervově padá na úplné dno. Zde byl problém s ozvučením – hlasitost nebyla adekvátní vzhledem k projíždějícím autům nad hlavami diváků. Něco zanikalo úplně, a ačkoliv ztratit nit se díky jednoduchosti příběhu nedalo, zážitek to rozhodně kazilo. Konec byl naprosto bez pointy a přemýšlel jsem, jestli konec filmu, kde by se vše vysvětlilo, neodsekli. Scénografie byla vyvedená bravurně svou lokací a využitím bizarních rekvizit, jako kartonovou nadživotní podobiznou Justina Biebera. Těžce industriální budova Meetfactory je perfektní kulisa jako místo, kde se dva mladíci vyrovnávají na maloměstě s traumatickým zážitkem. Osvětlení nebylo co vytknout a vždy bylo bez pochyby jasné, kam má divák upřít svou pozornost. Ozvučení pokulhávalo hlavně u filmové části, a ačkoliv to, podle toho, co jsem slyšel, od premiéry tvůrci vylepšili, stále jako kdyby nepočítali s projíždějícími kamiony. Podstatnou výtkou by bylo i rozmístění sedadel do šířky, takže ti, co seděli na kraji, museli mít na promítaný film špatný výhled.

Hodnocení:

Bůh by řekl: bože, vy jste divný je žel bohu krokem vedle, nebo lépe řečeno inscenace s krizí identity, která neví, čím chce vlastně být, jestli sociálním dramatem nebo dadaistickou sondou do hlav nás všech. Někdy platí, že méně je více a zde to sedí jako kšiltovky na hlavě hlavních hrdinů. Nicméně potenciál site specific díla zde určitě je a mimo jiné i herecká chemie mezi Alešem Bilíkem a Matějem Nechvátalem je téměř hmatatelná. Můžeme doufat, že se autorům podaří vybrousit magickou formuli, ubrat omáčku a naservírovat divákovi stravitelnější dílo. A pokud se to nepodaří příště, tak třeba po příště.

45%

Jaroslav Totušek