Nobelova cena za literaturu skončila ve špatných rukou

Že letos bude Nobelova cena za literaturu kontroverzní, se více méně očekávalo. Nakonec se tak i stalo. Ovšem z úplně jiného důvodu, než se spekulovalo. Původní predikce hovořily o tom, že Nobelovu cenu za literaturu dostane nějaký politicky angažovaný autor. Namísto hojně skloňovaného Keňana Ngũgĩ wa Thiong’o a Syřana Adonise si ale nejprestižnější literární ocenění odnesl zpěvák Bob Dylan.

Už dlouho dopředu bylo letos jasné, že udělování Nobelovy ceny za literaturu bude v lecčem výjimečné. Minimálně proto, že jméno nového laureáta bude známé nejpozději v novodobé historii. V předešlých letech byl vítěz zveřejněn vždy ve stejný týden jako noví držitelé v ostatních oblastech. Letos bylo ale datum zveřejnění nového nobelisty za literaturu stanoveno až na čtvrtek 13. října. Odpovědné osoby to sice zdůvodnily tím, že se letos celé udělování cen pojmenovaných po vynálezci dynamitu odehraje o pár dní později, než je obvyklé, novináři po celém světě za touto odpovědí ale vytušili něco víc. V podstatě celý říjen se proto psalo o tom, že jméno nového laureáta bude třaskavé a šokující. Většina odborníků se domnívala, že Nobelova cena za literaturu poputuje k někomu politicky velmi aktivnímu. Hodně se mluvilo o Ngũgĩ wa Thiong’o, kterého za hlavního favorita pasovala i většina světových sázkových kanceláří. Základní premisa všech komentátorů se nakonec vyplnila. Když ve čtvrtek 13. října v jednu hodinu odpoledne zveřejnila Švédská akademie jméno nového držitele, způsobilo to skutečně poprask. Laureátem se sice nestal žádný bojovník za lidská práva, nebo hlasitý glosátor současného společenského dění, jak se očekávalo, ale i tak šlo o velké překvapení. Výbor totiž přiřkl vítězství hudebníku Bobu Dylanovi.

Udílení cen jsem bedlivě sledoval přes internet. Když se jméno nového laureáta objevilo na oficiálních stránkách Švédské akademie, škodolibě jsem se pousmál. Měl jsem v prvních sekundách za to, že se na web podařilo dostat hackerům a udělat si takový malý šprým. Bob Dylan, to je fór. Rozesmálo mě to. Jméno amerického písničkáře se sice v užším výběru objevovalo v posledních letech často, nikdo ho ale nebral příliš vážně. Před dvěma lety jsme to na našich stránkách uváděli jako jakousi kuriozitu s dodatkem, že v konkurenci takových velikánů jako je Milan Kundera, Philip Roth, Salman Rushdie, Amos Oz nebo tehdy ještě také Umberto Eco, má jen pramalou šanci. Leč chyba lávky. Ocenění se dočkal namísto nich. A to i přesto, že o žádného literáta vůbec nejde. Chvíli mi při pohledu na stránky Švédské akademie a na další weby trvalo, než mi došlo, že nejde o žádný žertík, ale že výbor skutečně udělil nejprestižnější literární ocenění Bobu Dylanovi. Očekával jsem proto bouřlivé reakce, zejména samozřejmě negativní, které rozhodnutí výboru rozcupují. Opět jsem se ale mýlil. Internet a běžný lid sice rozhodnutí rozdělilo na dva zhruba stejně velké tábory zastánců a odpůrců, většina ohlasů v médiích byla, když ne úplně kladná, tak alespoň smířlivá. Popravdě mě to zklamalo a utvrdilo v mém přesvědčení, že kulturní i jiné elity sklouzávají k průměrnosti a nejsou již schopné oddělit od sebe to skutečně výjimečné a od toho banálního.

Pro kritiky a novináře představovala volba Švédské akademie výzvu. Jak vlastně článek o novém nositeli Nobelovy ceny za literaturu napsat, když nejde o spisovatele? Co v textu zmínit a vypíchnout, když Bob Dylan de facto nic nenapsal? Povětšinou to skončilo obecným konstatováním, že jde o významného písničkáře, jehož skladby zná v podstatě každý, a tudíž ovlivnily velké množství lidí i literátů, zejména pak básníků. Do hlubšího rozboru, proč, respektive v čem, že má být Dylanovo dílo natolik výjimečné, aby dostalo přednost před literárními světy Milana Kundery, Salmana Rushdieho či Dona DeLilla, se bohužel pustil málokdo. Není ani divu. Ono vlastně není ani moc co rozebírat. Dylan totiž zatím vydal jen několik sbírek svých písní. Nejvýznamnějším souborem jeho básní je Tarantule, která u nás díky nakladatelství Argo vyšla v roce 1997.

Opět jsem ji proto po letech otevřel a prolistoval ji. Ano, ano, jde o texty svým způsobem působivé a relativně kvalitní. Žádný zásadní převrat v dějinách poezie však nepřinášejí. Ve své podstatě jde opět o lyrismus či zjitřený poetismus, proti němuž celý život vytrvale bojuje Milan Kundera. Někdy jsou texty alespoň energické či naopak misogynské, jindy ovšem sklouzávají až k patosu. To samé platí pro Dylanovy písně. Tolik oceňovanou skladbu Blowin‘ in the Wind jsem vždy považoval za jalové usebrání mladého teenagera. Rozněžnělá slova o tom, že „odpověď se vznáší ve větru,“ jsou pro mě rok od roku úsměvnější a infantilně imbecilnější. Stejným způsobem mě již od mládí irituje Lennonova Imagine. Obě písně jsou jen líbivým idealistickým zvoláním, moralistní selankou, která ovšem nepřináší nic nového. Trochu jinou kapitolou je Dylanova Kronika. Musím se přiznat, že jsem si ji v knihovně vypůjčil a dal se do jejího čtení až nyní, když její autor obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Čtení je to zajímavé; jistou jazykovou brilanci Dylanovi upřít nelze. Při hlubším ponoru však člověk zjišťuje, že jde ovšem „jen“ o s grácií napsané paměti. Nic méně, nic více. Málo to úplně není, ale na nejprestižnější literární ocenění světa by to stačit nemělo.

Dylanovi konkurenti stojí úplně někde jinde. Jsou skutečnými literárními tvůrci, jejichž dílo ovlivnilo a ovlivňuje dějiny psaného slova. Rushdie svébytným způsobem posunul hranice magického realismu, pro koherentní románový svět Milana Kundery sice ještě nikdo speciální terminus technicus nevymyslel, přesto je zpochybnitelné, že je naprosto svébytným (nazvěme to antilyrickým) univerzem, Ko Un dal svým elementárním jazykem úplně novou podobu současné poezii, nebo Jen Lien-kche, který před pár dny dorazil do Prahy na Festival spisovatelů, zase románem Čtyři knihy dal vzniknout stylu, pro nějž se vžilo označení sakrealismus. Podobně průkopnickým dílem se Bob Dylan pochlubit nemůže. Udělování cen v umění je obecně nesmyslné. Nejde o sport. Tady není žádných vítězů, ani poražených. Nikdo není první, ani druhý. Přesto se našel v dějinách jen jediný tvůrce, který odmítl Nobelovu cenu převzít. Byl jím Jean-Paul Sartre, kterého si díky tomu nesmírně cením. Vzepřít se zavedeným pořádkům, odmítnout pocty, které jsou ve skutečnosti jen pozlátkem, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Důkazem budiž už jen to, že to Sartre dokázal jako jediný. Za 115 let, co se Nobelova cena za literaturu uděluje, se nenašel žádný jiný laureát, který by řekl: ne, nedávejte mi to, vždyť je to holý nesmysl. I když řada si to jistě myslela. Jenže které dítě odmítne sladké lízátko a který spisovatel pocty?

Tímto konstatováním by bylo možné článek uzavřít. Postrádal by poněkud smysl. Do jeho psaní jsem se dal z jiného důvodu, než v něm jen zkritizovat samo udělování cen. V přidělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi spatřuji cosi závažnější, co mě znepokojuje. Z výše nastíněného vyplývá, že tvorbu amerického zpěváka považuji za lehce nadprůměrnou. Právě to je podle mě také důvodem jejího masové známosti. Hlupcům dává klamný pocit, že jí trochu rozumí, ale že je v ní přítomno cosi, co je přesahuje. Některým intelektuálům zase poskytuje dojem výjimečnosti (rozumím tomu) a zároveň nabízí iluzi sounáležitost s většinovou společností. Dylana má každý rád. Poslouchají ho jak dělníci, tak univerzitní profesoři. Ve skutečnosti jde ovšem jen o prodlouženou ruku populární masové kultury – jen je o trochu formálně i obsahově vytříbenější. Že něco takového existuje, není problém. Pokud je to ale glorifikováno formou významných světových cen, pak už to problém je.

Řada intelektuálů v naší zemi si po roce 1989 myslela, že u nás po pádu komunismu konečně dojde k rozkvětu kultury. Vzdělanci již nebudou ničím a nikým omezeni a potáhnou směrem vzhůru celou společnost. 25 let poté je vše ale trochu jinak. Všemu začíná vládnout průměrnost. Místo aby intelektuálové pozvedali úroveň země a táhli za sebou do výšin polovzdělance, jsou naopak masou průměrných stahováni dolů. Kulturní úroveň nestoupá, klesá. Umění je podrobováno všeobecnému vkusu, či spíše nevkusu. Děje se tak velmi pozvolna a takřka neznatelně. Problém je to systémový. Mantrou dnešní doby se staly peníze. Cílem je jich získat co nejvíce, čehož můžete dosáhnout dvojí cestou. Tím, že nabídne malému množství velmi bohatých lidí velmi drahý produkt, nebo pokud vytvoříte takový produkt, který si bude chtít pořídit obrovské množství lidí. Kapitalismus samozřejmě prostupuje také světem médií. Noviny tak stále více cílí na masy. Kritici jsou díky tomu pod tlakem psát pochvalné recenze na to, co se líbí většinové společnosti. Nejenže zde tedy vzniká stále rozsáhlejší oblast populární kultury, ale ta si dokonce začíná přivlastňovat pocty, které jí nepatří. Zatímco skutečně kvalitní umění se opět stává undergroundem.

Je mylné si myslet, že zde obě oblasti mohou fungovat vedle sebe. Populární kultura je totiž jako plevel, který, pokud není vytrvale ničen, vám zahubí veškeré okrasné květiny. Zamezí jim totiž přístup k živinám i ke slunci. S kvalitním uměním je to stejné. Tím, že je vytlačeno až kamsi na úplný okraj, je odříznuto od peněz, bez kterých ale nemůže vzniknout. Nejpatrnější je to samozřejmě tam, kde jsou vstupní náklady nejvyšší, tedy u filmu. Ani u literatury to ale není o moc lepší. Každý rok u nás sice v posledních letech vychází okolo 17 000 nových titulů, přesto se k nám ale díla těch nejvýznačnějších umělců prakticky nedostávají. Situace je dnes mnohem horší, než za socialismu. Tehdy bylo možné ony knihy získat alespoň pod pultem. Dnes v českém překladu vůbec neexistují. Mocná ruka průměrnosti je sem nepustí. Vydání takového díla je totiž nerentabilní. A kdo vám takové dílo ve světě založeném prakticky jen na hromadění peněz, uvede na trh? Nikdo. Začíná vláda Boba Dylana. Začíná vláda průměrnosti…

Pavel BestA