Deftones

Diamond Eyes

Stísněnost, smutek, melancholie… Inu, poslech amerických Deftones je skutečně jen pro duševně vyrovnané jedince v naprosté psychické pohodě. Jistě, trochu přeháním, ale onen zvláštní pocit (nebo spíše neurčitá směs pocitů) z poslechu posledních alb této kapely je zcela nepopiratelný.

Deftones stáli v devadesátých letech u zrodu nu-metalu a od tohoto stylu se začali šikovně vzdalovat právě ve chvíli, kdy se z něj stával trend. Ostatně označit celou tvorbu kapely jako striktně nu-metalovou, jako se tomu stále stává i v mnohých seriózních periodikách, je trochu nešetrné a zavádějící, zvlášť pokud se tento subžánr stal v první polovině minulé dekády synonymem pro častokrát prvoplánový pop zabalený do metalového kabátu. Ano, i v tvorbě Deftones by se dala vystopovat mnohá pojítka s popem, ale kapela se vždy dokázala obloukem vyhnout právě oné prvoplánové chytlavosti či podbízivé líbivosti, a do alb těchto Američanů se vždy trochu hůře dostávalo. Za vrchol tvorby kapely se všeobecně považuje nahrávka White Pony, na které se Deftones podařilo propojit to nejlepší z předchozí tvorby s experimentálními prvky, ale mne je snad ještě bližší následující eponymní album. Po velmi zdařilé kolekci B Sides & Rarities, pak jako doposud poslední album zářilo v diskografii kapely zasněné album Saturday Night Wrist.

O okolnostem předcházející vydání aktuální nahrávky Diamond Eyes, tedy dopravní nehodě basisty Chi Chenga a v závislosti na jeho stavu odloženém vydání téměř hotového alba Eros, se toho namluvilo hodně, a proto bych tyto skutečnosti nerad dále rozebíral. Místo desky Eros tak Deftones vyrukují s deskou, které dominují zadumané, převážně pomalé či střednětempé skladby a byť je zvuk alba oproti předchůdci tvrdší, tak právě album Saturday Night Wrist připomíná aktuální deska nejvíce. Jinak je deska už tradičně založená na prolnutí klidných pasáží s těmi bouřlivými, opět na ní kapela výrazně pracuje s emocemi, výsledek zní znovu alternativně a stejně jako v případě předchozích desek i tentokrát nelze hovořit o vokálním výkonu zpěváka China Morena jinak než v superlativech.

Jestli lze kapele něco vyčíst, pak je právě onen méně výrazný posun v posledních letech a mírné ustrnutí vývoje. Na druhou stranu právě Deftones si už před časem vytvořili natolik osobitý styl, že je otázkou, zdali by nějaké velké změny byly ku prospěchu věci. No, asi to nechám koňovi…

Album Diamond Eyes, které zdobí opravdu nádherný obal, není nejlepší deskou souboru, ale jeho kvality jsou neoddiskutovatelné. Sice některé z písní převyšují ty zbylé, ale konečný dojem z alba je pozitivní. Deftones totiž nahráli další kvalitní desku, jejíž klady se před posluchačem vyjevují i po několikerém přehrání.

Recenze pozdějšího alba Koi No Yokan

Rok vydání:
2010

Vydavatelství:
Reprise, Warner Bros

Seznam písní:
Diamond Eyes
Royal
CMND/CTRL
You’ve Seen the Butcher
Beauty School
Prince
Rocket Skates
Sextape
Risk
976–EVIL
This Place Is Death

75%

-jt-