Apocalyptica

7th Symphony

Ozývají se první tóny. Jako když ladí smečka zdivočelých kytaristů příliš blízko u komba. Uším protivný koncert ale náhle získává formu, kterou panovačně udají probudivší se bicí. Každý nástroj nachází své místo a zmatený posluchač si konečně uvědomí jednu podstatnou věc.

Nejde o elektrické kytary, ale violoncella! Dobrá, dojde mu to asi hned, ale dejme tomu, že nikdy neslyšel o finské kapele Apocalyptica. Zdá se to nemožné, že? Však se také po sedmi albech a tisíci koncertech musejí vrýt do paměti i ukázkovému hudebnímu analfabetovi.

Páni z Apocalypticy se za ta léta postupně propracovali od coververzí k převážně vlastní autorské tvorbě. Zatímco cover éra přinášela alba plná notoricky známých pecek a líbivých melodií, pomalu zastupující éra autorská pro změnu originálnější poslech a osobnější zážitek. Jejich podpis se však táhne po celou dobu působení a naštěstí se (zatím) nedá říct, že by ustrnuli na území republiky Stereotypu. Většinou. Tři roky po albu posledním, Worlds Collide (2007), nám servírují další, v pořadí sedmé, 7th Symphony (2010). Název nese poselství stručné v podání číslovky a trošku obsáhlejší v podání slova Symphony.

Dle vyjádření samotné kapely značí, kam jejich hudba tíhne, ale také velmi dobře přibližuje vlastní koncept alba. Opravdu nejde o samostatné, individuálně stavěné písně. Album funguje jako celek. Je konzistentní, celistvé. Již zmiňovaný úvod nás přivítá a sdělí, jakým světem se bude náš výlet ubírat. Pauzy mezi skladbami se jeví absolutně zbytečné a nastavený Crossfade přechod mezi nimi zážitek ještě umocní, věřte mi. Popravdě, aby se docílilo dokonalé soudržnosti alba, prodával bych ho jako jeden track. Krásně proměnlivá dynamika, která stojí na dokonalé souhře bicích a violoncell dokáže v jedné písni vytvořit tolik zajímavých emočních zvratů! Proto nehledejte v, dalo by se říct koncepční desce, stereotyp. Rozhodně to není na úkor originality jednotlivých článků celku. Návaznost na sebe je tvořena právě onou symfonickou celistvostí, která například dovoluje až pocit reakce písně jedné na obsah té předchozí. Brutální nesmlouvavost thrash metalových partů vedených bicími a různými efekty prohnanými celly je v zápětí umravňovány čistými táhlými tóny smutek vyvolávajících smyčců, aby se v závěru tyto dvě polohy spojily v jeden energický a silný melodický celek. Nejde o to vytvořit prvoplánově podbízivou papundeklovou kulisu. Hudba tu má obsah. Je sdílná a rozhodně ne vždy zákonitě líbivá.

Mezi silnější písně rozhodně nepatří ty odzpívané hostujícími vokalisty. Mužské hlasy jsou projevem navzájem zaměnitelné a Lacey Sturm, vždy tak sugestivně přesvědčivá, zde moc nezaujme. Neoznačil bych proto jejich výběr za nejšťastnější. Naopak vrcholem alba (a že těch velmi působivých momentů není málo) je pak skladba On the Rooftop With Quasimodo. Neuvěřitelně atmosférická skladba, která zaujme od prvních vteřin nesmlouvavostí tónů a postupným vrstvením jednotlivých nástrojů, které se postupně předhánějí v dominanci, zatímco ostatní ustoupí do pozadí. Stejně jako u většiny ostatních se nechce věřit, že jde pouze o tři cella a bicí. Epický zážitek.

Album rozhodně nelze soudit po jednom poslechu. Je komplexní a vícevrstvé. Vše má své místo a význam. Škoda jen slabších, hostujícími vokalisty odzpívaných kompozic a jedné -dvou méně výrazných instrumentálních kousků. To je totiž ta nejviditelnější skvrna na kráse jinak výtečného alba. Název 7th Symphony nese přesto hrdě.

Šílená energie se prolíná s jemnou melodičností pod citlivým dohledem Apocalypticy a nabízí několik nezapomenutelných zážitků. Pár vad na kráse si posluchač všimne, ale ve skutečně Symfonicky celistvém díle, se to odpouští mnohem snadněji.

Rok vydání:
2010

Vydavatel:
Sony

Seznam písní:

At The Gates Of Manala
End Of Me
Not Strong Enough
2010
Beautiful
Broken Pieces
On The Rooftop With Quasimodo
Bring Them To Light
Sacra
Rage Of Poseidon

78%

Jaromír Mára