Text je maso, do kterého se má řezat, říká dramatik Jakub Macek

Sociolog médií Jakub Macek je autorem divadelní hry Husina, kterou nyní ve svém repertoáru uvádí brněnské Divadlo Feste. Vzhledem k aktuálnímu námětu a pro Macka charakteristickému sarkastickému nadhledu, nepřekvapí, že si tento text již vysloužil nominaci na cenu Marka Ravenhilla.

Husina je flashback do roku 1415, do zákulisí kostnického koncilu. Ukazuje, jak se vytváří lepší obraz politika, jak snadno se dá mediální prostředí zneužívat.

Jakým způsobem při psaní her probíráš materiály nebo jak si připravuješ background?

Background ti zabere mnohem víc času, než psaní. Samotné psaní je věc soustředěná, tři, čtyři týdny pak sedíš jenom nad tím, takže trpí práce a všechny ostatní deadliny. Rok nebo rok a půl listuješ v knihách a historických časopisech. Pročítáš se tím a surfuješ na webu a děláš si poznámky a půlku z toho zapomeneš a druhá půlka se ti pomotá dohromady, takže to čteš celé znovu, až si v tom nakonec uděláš pořádek a začnou z toho lézt zajímavá témata. A s tím si pak hraješ. Narval jsem k tomu pak druhou věc, která se týká PR – vytváření veřejného souhlasu, souladu. Toho, že „jsou věci, na kterých se shodneme“, což je někdy trochu ironická a někdy vážně míněna věta, která nám ve Feste prochází hned celou řadou her. Tentokrát si s ní hrajeme prostřednictvím tématu politického PR, krizového managementu, krizové komunikace.

Inklinuješ k tomu být také dramaturgem svých her?

Ne. Mám radši ten model, kdy autor napíše text, předá ho inscenátorům a ti si s ním pak dělají, co chtějí. Naprosto bez ohledu na to, co tomu řekne autor. Když je autor zároveň dramaturgem, tak tam schází druhá rovina interpretace, druhý interpretační krok, který z textu teprve dělá divadlo. Mně to přijde perverzní. Dramaturgovat svůj vlastní text mi připadá incestní – možná narcistní – nevím. Já mám radost, když si inscenátoři text vezmou a nemilosrdně zpracují. Tři čtvrtiny vyhodí, změní celou nosnou konstrukci a podobně. To je jejich věc. Ten text je maso, do kterého se má řezat. Text je maso, které se má přešívat.  Lpění na tom, že jsem to napsal? To by bylo dětinské.

Ale ne vždy to musí nutně dopadnout dobře…

Jasně, že ne. Razantní zásah nutně neznamená dobrý nebo smysluplný zásah do textu – někdy se inscenátor s textem prostě mine a takové vykostění je spíš důsledkem války s textem, než snahy o vstřícné obcování s ním. Což byl původně i případ Husiny. Její první nastudování nedopadlo dobře, divákům nesedlo, reakce byly rozpačité. A to dost možná právě i kvůli tomu mému přístupu, který jsem popsal, o tom žádná. Feste krátce po premiéře původní inscenaci stáhlo, text pak nějakou dobu ležel u Jiřího Honzírka. Ten se pak rozhodl, že to s Husinou zkusí on sám, po svém. A vyšlo to dost dobře, řekl bych. Jiří se s textem naopak potkal. A protože já si milosrdně nepamatuju, co kde v původním scénáři je, tak ani nejsem schopný říct, jestli, jak a co krátil a předělával – inscenace prostě funguje.“

Překvapilo tě pojetí režiséra Jiřího Honzírka při inscenování Husiny?

V detailech překvapilo, v obecnější rovině nepřekvapilo. Známe se hodně dlouho, spolupracujeme už víc než deset let. Takže způsob, kterým text Husiny jako režisér četl, pro mě byl příjemně předvídatelný a zábavný. Ostatně – když píšu texty pro divadlo, je pro mě Jiří modelový čtenář. Takže i když mu Husina jako režisérovi původně nebyla určená, byla napsaná právě tak, jako kdyby ji měl dělat právě on.

Fascinuje tě divadlo z pohledu sociologa?

Přiznám se, že moc ne. Jako sociologa mě fascinují jiné věci – profesně se věnuju tomu, jak média a síťové technologie ovlivňují lidské interakce, vztahy k druhým lidem, náš vztah k veřejným a politickým věcem. Divadlo mě ale fascinuje jako nástroj pro vyprávění o tom, o čem jinak sociologie vypráví poměrně složitým a pro většinu lidí ne zrovna stravitelným jazykem. V divadle sice neuplatním tabulky ze statistických analýz, ale můžu o složitých věcech vyprávět prostřednictvím postav, s nadsázkou a ve zkratkách, které věda nedovoluje. Psaní pro divadlo je tak pro mě jednak způsobem, jak se někomu svěřit s tím, v čem se jako vědci vrtáme, a jednak je pro mě dost luxusním únikem od toho striktního a velmi podvázaného psaní, kterému se věnujeme v rámci výzkumu. Takže, když jsme si ve Feste v minulosti hráli s revolucí v osmdesátém devátém, s islámem nebo s prezidentem Háchou, vždycky tam ten sociolog byl – schovaný za mnohem literárnějšími a divadelnějšími spoluautory, kteří ho dokázali docela solidně zamaskovat. Ale byl tam.

Kdy a jak jsi se stal součástí Divadla Feste?

Vlastně omylem, v době, kdy Feste začínalo. Jiří Honzírek s Terezou Richtrovou Feste zakládali v době, kdy končili JAMU, a hodně věcí řešili u mě doma v kuchyni. A tak se stalo, že jsem v jakési kritické chvíli dostal nějaký úkol. Studoval jsem tehdy doktorát na Masarykově univerzitě a pracoval u toho jako novinář, takže tu jsem dostal za úkol udělat nějaké podklady pro hru Náš islám, pak jsem coby vypsaný rutinér cosi editoval… a nakonec jsem zjistil, že jsem spoluautorem a dramaturgem hry Osmdesátdevět, že s Tomášem Kačerem píšu pro Redutu pohádku o Mozartovi a pro Feste hru o Háchovi. Jejich chyba. Já v tom jsem nevinně.

Jaroslava Šimáková