Linkin Park

A Thousand Suns

Vyděšený fanoušek stojí nad srázem a kontroluje nervózně obzor. Je tma. A on neví co čekat. Z celého srdce si přeje, aby vyšlo jeho známé slunce, které se naučil milovat. Křečovitě doufá, že vše bude jako dřív. Začíná se vyjasňovat a linka obzoru se zbarvuje do oranžovo – žluta.

Vše se zdá být v pořádku! Pak se ale objeví další barvy. Desítky. Stovky. Tisíce. Kam jen oko dohlédne, různě zbarvené kotouče. Není to jako dřív. Nastává okamžik, který měl očekávat, ale pořád doufal, že nepřijde. Ta záře zaplnila celý horizont.

.. A tak vyšlo tisíce sluncí..

Světlo světa spatřilo čtvrté řadové album kapely Linkin Park s názvem A Thousand Suns (2010).  Pro některé boyband v tom nejposměšnějším smyslu, pro jiné zástupci mrtvého nu-metalu nebo mistři pár tónů a neustálého opakování ověřeného způsobu tvorby. Pro velkou část posluchačů ale srdcová záležitost dalece přesahující pouhou škatulku žánru či bravíčkovské podbízivosti úspěšných kapel současnosti. Kluci opět vyrostli. Jak moc, překvapí asi každého.

Žánry jsou pro sraby

To, čím Linkin Park prorazili, se jim postupem času stalo i prokletím. Nechali se přes marné protesty lapit žánrovou škatulkou. Nechali se svázat fanoušky a jejich nesmyslným a pro jakoukoliv kapelu destruktivním požadavkem: „Dělejte pro nás pořád to samé!!“ A oni to dlouho dělali. Pozlátko na povrchu neslo kladné recenze a jásot posluchačů. Co to ale v konečném důsledku znamená pro tvůrce samotné? Tímto způsobem jednoduše fungovat dlouho nejde. Pokud ovšem nechcete skončit jen jako zprostředkovatel uměle vytvořené vize tvorby, která vůbec nekoresponduje s tou vaší. Nechte se vysát. Mohli jste se stejně dobře narodit jako gramofon. Linkin Park sebrali odvahu a albem Minutes to Midnight (2007) ze sebe začali strhávat všechny do kůže zažrané nálepky. Zůstali někde v půli cesty. Tisícem sluncí ale tuto cestu dokončili. A mohli se znovu zhluboka nadechnout. A vydat se dál. Kam je jen inspirace povede.

Elektronický requiem za lidskou rasu

Netradiční. Jak jinak ho chápat. Album je jedna velká šílenost a experiment. Na jednu stranu silný apel na lidstvo: Upozornění na jeho chyby, bolestná témata či velké osobnosti naší doby spojené s těmito otázkami. Na stranu druhou zabalený v hávu, který se může jevit posluchači oproti zvolené látce značně patetický. Jak napoprvé člověk může brát vážně jejich naléhavá sdělení, když jsou podávána skrze písně, kde se snoubí pop, disco, techno, reggae, rock, šílené elektro a mnoho dalších stylů? Jimi zvolené postupy často slýcháme v podání prefabrikovaných hvězdiček, které ani netuší, co se vlastně snaží sdělit. Musíme si ale uvědomit, že za to nemůže zvuk daného žánru. Nemůže za to jednoduchý disco beat. Nemůže za to popová podbízivost. Jde o názor na žánr tvořený většinou interpretů, kteří tyto postupy využívají. Posluchač se musí oprostit od touhy zavrhnout všechny, kdo je využívají jen proto, že je tak zkušenosti naučily. Kapele Linkin Park se podařilo využít výše naznačené prvky nenásilně. Navíc je v různých variacích propojili a vytvořili tak neuvěřitelně zábavný mix, který dává smysl a nese obsah.

Můžete se setkat s úžasnými okamžiky, kdy rap podbarvují africké rytmy zápasící se surovým elektrem. Rozproudí Vám krev a v refrénu se dokonce dočkáte orientálních melodií. Vše do sebe zapadá. Agresivní písně, nápaditě zefektovaná kytara, balady, skladby s latinsko-americkými rytmy, které zpívá Chester Bennington. Na pozici hlavního vokalisty poprvé není dominantní Chester, ale dělí se o tuto pozici s dříve prakticky výhradně rapujícím Mikem Shinodou. Dostává se tak větší barvitosti vokální složky.

Poselství se nese od začátku až po překvapivě minimalisticky písničkářský závěr. Skončil film, běží titulky. Vše drží pohromadě myšlenkou, která se místy ztrácí na úkor zábavnosti a touze experimentovat. Vždy se ale objeví směrovka například v podání sugestivního intermezza, které album znovu stmelí. Některé pomalejší písně jsou více ploché a nedokáží emoce dostatečně prodat. Jinde beaty působí lacině a neoriginálně. Řadit ale odklon od kořenů mezi mínusy opravdu nehodlám. Nápady se snoubí s volností, touhou sdělovat i s hravostí. Konvence a zklamání nad změnou tak mohou zkazit dojem z alba i tam, kde k tomu jinak není pádný důvod.

Cesta dělá umělce

Z kapely Linkin Park se stali umělci v pravém slova smyslu. Ne cestou alternativy skrze bubnování na listy manga a jódlováním do rytmu kapek. Ale sebevědomými experimenty napříč ověřenými postupy, oproštěním od žánrových stereotypů a hlavně od očekávání obdivovatelů vydírajících láskou, která více dusí, než pomáhá. Nebudou to mít lehké. Fanouškovská základna se z velké části bouří a cítí zrazena. Je to na ně moc velký odklon. Na mainstreamového posluchače jde pak většinou o těžce přístupný materiál i přes využití jemu tak známých postupů. Proto je těžké odhadovat, jak bude album zpětně hodnoceno za pár let.

V záři Tisíce sluncí se kapela Linkin Park znovuzrodila z popela a udělala krok do neznáma. Bude opěvována i zatracována. Ztratí mnoho fanoušků, mnoho nových nejspíše získá. Nic z toho se ale nezdá podstatné. Dokázali, že jestli o tom někdy jejich tvorba i jen z části byla, tak s tímto albem tato éra nadobro skončila.

Rok vydání:
2010

Vydavatelství:
Wea

Seznam písní:
The Requiem
The Radiance
Burning In The Skies
Empty Spaces
When They Come For Me
Robot Boy
Jornada Del Muerto
Waiting For The End
Blackout
Wretches And Kings
Wisdom, Justice, And Love
Iridescent
Fallout
The Catalyst
The Messenger

83%

Jaromír Mára