Hvězdy odjely. V hlavní roli jsou konečně ve Varech filmy

Tři ústřední tváře letošního karlovarského festivalu daly lázeňskému městu vale. Americký skladatel James Howard a herec Casey Affleck přehlídku opustili v neděli večer. Také Uma Thurman už z festivalu v tichosti odjela. O to víc pozornosti by se nyní mělo dostat podstatě přehlídky – tedy filmům samotným.

Zájem médii se rok od roku stále více soustředí na osobnosti, které do Varů míří, a které se tu procházejí po červeném koberci, než na snímky, které tu jsou promítané. Občas se zdá, že jde jen o obří společenskou akci, o setkání vlivných, krásných a úspěšných. Svým dílem k tomu přispívá i veřejnoprávní televize, jež se stylizuje spíše do role bulvárního média, než solidní zpravodajské stanice. Místo toho, aby se soustředila na představení ústředních soutěžních snímků, vrhá z valné části svoji pozornost na takzvané hvězdy. Jádrem zpráv se stává to, kdy kdo přijel, kdy kdo představil svůj film, jak dotyčná či dotyčný působil při setkání s fanoušky a podobně. Stejně se přitom chovají i velké noviny a časopisy. Čestnou a chvályhodnou výjimku jsou Hospodářské noviny, které pravidelně přinášejí recenze těch nejkvalitnějších promítaných snímků. Takřka veškerý mediální humbuk se nicméně odehrává v rovině, kdo si co na sebe vzal, kdo udělal jaký trapas, kdo do Varů proti očekáváním nepřijel, kdo si s sebou koho vzal, kteří politici se na přehlídce nechali vidět, zda sem dorazili také vlivní lobbisté a jak se povedl ten který večírek.

Trend to bohužel není jen tuzemský ale celosvětový. Něco podobného lze sledovat také v zahraničí, kde se zájem médií také stále více točí kolem takzvaných celebrit, než kolem filmů. Je to dáno i tím, jak se za posledních dvacet třicet let výrazně změnilo diváctvo a jeho preference. Z filmu se jednoduše a prostě stala masová zábava. Tou jsou díky tomu i festivaly. Jejich podstatou přesto zůstává prezentace těch umělecky nejkvalitnějších snímků. Přestože se letos zatím v případě Karlových Varů psalo takřka zcela výhradně o Umě Thurman, o jejím rozhovoru s Markem Ebenem a předčasném nástupu na pódium při promítání Kill Bill, o Casey Affleckovi a Jamesu Howardovi, povedlo se organizátorům přehlídky přivést mimořádně zajímavé snímky. O hlavní cenu si to rozdá dvanáct filmů. Na kvalitní počiny bude možné narazit nejen ve třech soutěžních sekcích, ale také v kategorii Horizonty. Festival je už ve své polovině, takže řadu snímků už si diváci mohli prohlédnout. Jiné ještě na svoji premiéru čekají.

Nejvíce se před započetím karlovarského festivalu skloňoval jméno bosenského snímku režiséra Alena Drljeviće. Jeho drama Chlapi nepláčou mělo premiéru už v sobotu v podvečer. Velká očekávání naplnilo bezezbytku a už nyní se o něm hovoří jako o žhavém kandidátovi na hlavní festivalovou cenu. Přitom jde o debut začínajícího režiséra. Znát to ale na výsledku ani trochu není. Samotný námět možná zní trochu povědomě a banálně. Skupinka válečných veteránů z opačných táborů jugoslávské války se schází v horách, aby tu nastoupila svéráznou terapii. Režisér při natáčení filmu vyšel z vlastních zážitků. Bojů se účastnil coby voják a v roce 2010 podstoupil i obdobný terapeutický program. Drljević původně plánoval, že se se svými démony vyrovná v krátkém dokumentu. Projekt ale nakonec přerostl až do podoby filmového dramatu. Snímek se vyznačuje klidnou a přesnou kamerou a skvělými hereckými výkony. Diváka emočně nevydírá, i když by mohl, ale pozvolna ho stále více drtí svou vahou. Citový dopad je v tomto případně maximální. Na nějaké „vyléčení“ a padání si kolem ramen samozřejmě zapomeňte.

Gruzínskou kinematografii znají jen opravdoví filmoví fajnšmekři. Prozkoumat ji blížeji bude mít ve Varech příležitost i širší veřejnost. Zastoupená je tu hned dvojicí pozoruhodných snímků. Tím prvním je Chibula. Snímek si na festivalu již odbyl premiéru. V Gruzii si ho lidé budou moci prohlédnout až v září. „Přestože ten film ještě nikdo nemohl vidět, už teď nás spousta lidí oslovuje a jsou hodně agresivní,“ nechal se slyšet jeho režisér George Ovašvili. Ten si před třemi lety odvezl z Varů Křišťálový glóbus za snímek Kukuřičný ostrov. Novinka s ním má společnou vizuální stránku (dlouhé záběry na poetickou krajinu) a jazykovou úspornost. Ve snímku se opět spíše mlčí, než mluví. Tak působivou metaforičností a obecností, jakou se vyznačoval Kukuřičný ostrov, se Chibula, vyprávějící o posledních dnech gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdi, nemůže pochlubit. Opět jde ale o snímek určený pro mimořádně vnímavé jedince, kteří jsou schopni odhalit spodní proudy děje, tedy toho, co není na první pohled úplně patrno, ale co se odehrává v nitru hlavní postavy. Z úplně jiného těsta je druhý gruzínský snímek na festivalu. Promítá se v sekci Horizonty a jmenuje se Moje šťastná rodina. Jde o hořkou komedii z předměstí Tbilisi, přibližující život tří generací tísnících se v jednom ze zdejších bytů.

Zatím nejpříjemnějším překvapením festivalu je snímek Cukrář. Krátká anotace neslibovala nic moc zajímavého. Z tuctového snímku o dopravní nehodou přervané homosexuální lásce se ale vyklubalo jímavé psychologické drama. Podobně jako v případě Chlapi nepláčou jde o režijní debut. V daném případě německo-izraelského filmaře Ofira Raula Graizera. „Do toho filmu jsem dal vše, co znám a co mám rád. Posledních sedm let žiju střídavě v Jeruzalémě a v Berlíně. A pak jídlo a pečení – jídlo je vlastně zatím ve všem, co jsem natočil. Jídlo má tolik významů – intimních, ale i společenských. V Cukráři je ale i určitý konflikt náboženství s ateismem. Můj otec je věřící, matka ateistka,“ řekl Graizer. Snímek vypráví o cestě německého homosexuála Thomase do rodné země muže, kterého miloval. Onou zemí je Izrael. A kavárnou, v níž jako cukrář zakotví, podnik patřící vdově po jeho zesnulém milenci. Snímek byl natočen podle skutečného příběhu. Navíc vznikal dlouhých sedm let, což je na něm nesmírně znát. Každá scéna, každá klapka, prostě každičký detail je perfektně vysoustružený. Snímek díky tomu působí jako dokonale vybroušený drahokam. Cukrář ukazuje, jak by kinematografie mohla vypadat, pokud by na vznik snímků byl dostatečný čas a vše neválcovaly peníze.

Mimořádným zážitkem je sledovat také snímek Bez názvu, na který se pěly ódy už během Berlinale. Zaslouženě. Promítaný je v sekci Horizonty. Jedná se o dokument, který nemá jasně definované téma, respektive jeho snahou je pochopit svět a lidi jako takové. Vznikat začal na sklonku roku 2013. Rakouský filmař Michael Glawogger se tehdy se svým štábem vydal natočit vše pozoruhodné, na co narazí během cesty po světě. Po pouhých 4 měsících ale Glawogger zemřel v Libérii na malárii. Definitivní podobu tak snímku dala jeho spolupracovnice a střihačka Monika Williová. Ač jde ve své podstatě „jen“ o nesouvislý tok střípků a jednotlivostí, je celek vizuálně i příběhově strhující.

Z výše popsaného vysvítá, že letošnímu ročníku dominují především mladí, často dokonce teprve začínající autoři. Velkých jmen je tu poskrovnu. Na kvalitě to ale soutěži ani dalším sekcím vůbec neubírá. Ze zavedenějších režisérů se na přehlídce blýskla ostřílená Joanna Kos-Krauzeová, která ve Varech společně se svým dnes již zesnulým manželem získala za snímek Můj Nikifor před dvanácti lety Křišťálový glóbus. Nyní o něj bude usilovat s filmem Ptáci zpívají v Kigali. Šance odnést si hlavní cenu určitě má. Film sice vypráví napínavý příběh o ornitoložce, která ve Rwandě zachrání dceru svého kolegy před běsněním jednoho ze zdejších kmenů, v žádném zběsilém kvapu se ale neodehrává. Ba naopak. Charakteristické je pro něj pomalé rozvážné tempo, vršení každodenních banalit, či dokonce nudy, díky čemuž ovšem mnohem více vyniknou hrůzy zdejší genocidy.

Jan Perniš