Teprve letos, tedy rok poté, co Herta Müllerová obdržela Nobelovu cenu za literaturu, se čeští čtenáři mohou poprvé seznámit s dílem této slavné německé spisovatelky.

Cestovní pas je nedlouhou novelou. Německá spisovatelka s rumunskými kořeny Herta Müllerová ji napsala v roce 1986. Tedy v době, kdy ještě sama pobývala v Rumunsku, ale kdy zde již nesměla publikovat. Kniha vypráví příběh německé rodiny žijící po druhé světové válce na rumunském venkově. Stejně jako řada ostatních, i rodina mlynáře Windische by se ráda odstěhovala do Německa. K tomu ale bude potřebovat cestovní pas.

Müllerová se ve své knize záměrně rozhodla využívat krátkých strohých vět. Novela má totiž na čtenáře působit ponurým mnohdy až přízračně depresivním dojmem. Autorka proto nezřídka sahá až k větám jednočlenným. Tento styl psaní však vyžaduje nejen velkou odvahu, ale především zručnost. O tom, že takový způsob vyprávění může být jak umělecky velmi hodnotný tak zároveň i čtivý, nás v minulosti přesvědčila řada spisovatelů. Nejhezčí ukázka takového umu však nepochází z pera profesionálního spisovatele, ale paradoxně malíře. Tímto nezvaným géniem nebyl nikdo jiný než Marc Chagall. Právě jemu se v autobiografickém díle nazvaném Můj život podařilo s neuvěřitelnou grácií využít možností, které jednoduché věty skýtají. Posuďte ostatně sami. „Bratr. Nemohl jsem nic dělat. Měl souchotiny. Od všech daleko. Skon.“ píše ve své knize.

Podobné věty, ale u Müllerové nehledejte. Nenajdete je. Německá spisovatelka totiž používá mnohem banálnějších spojení jako: „Nebe pilo vodu. Zase se rozpršelo.“ a podobně. Právě v tom je mezi oběma autory nejcitelnější rozdíl. Zatímco Chagallovi jeho minimalizmus slouží k tomu, aby na malém prostoru popsal velká témata, jako je smrt milovaného bratra, německá spisovatelka se k němu uchyluje ze zcela odlišných důvodů. Kupříkladu proto, aby čtenáři přiblížila meteorologických jev zvaný déšť.

Jazyk Herty Müllerové je hutný, úsečný, někdy i nevybíravě drsný. Na hony vzdálený francouzské či italské živočišnosti. To samo o sobě jistě není nijak na škodu. Německá literatura se vždy vyznačovala podobnými atributy. I přesto však dokázala vyprodukovat jedny z nejslavnějších spisovatelů všech dob. Zejména proto, že svět dokázala obohatit o nové myšlenky a názory. To se však Müllerové nedaří. Opakuje totiž známá klišé jako „komunismus byl špatný“ a „člověk je pro své blaho schopný udělat takřka cokoli.“

Autorka navíc sází na jedinou kartu. Tou je již zmíněná ponurá atmosféru tehdejšího Rumunska. Jenže ani zde nijak neexceluje. Její dílo nesnese srovnání ani s Fuksovým Příběhem kriminálního rady či Spalovačem mrtvol. Pozornějšímu čtenáři navíc brzy dojde, jak celý příběh skončí. Děj knihy je totiž prostinký. Marc Chagall by ho zřejmě dokázal vměstnat do jediného odstavce: „Chtěli jsme z Rumunska odjet. Tak moc se nám chtělo žít. Vyspala jsem se s ním.“

Hodnocení:

Ani Nobelova cena za literaturu není vždy zárukou kvalitní četby. Příkladem budiž právě vycházející novela z dílny německé spisovatelky Herty Müllerové. Na druhou stranu je však potřeba ocenit snahu Mladé fronty, která se rozhodla seznámit české čtenáře s jejím doposud nepříliš známým dílem.

Vydavatelství:
Mladá fronta

Rok:
2010

Překlad:
Radka Denemarková

35%

Pavel BestA