Výstava diplomantů: Rozpor mezi obsahem a prezentací

Výstava diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze je tradiční slavnostní událostí. Díky neměnnosti svého konceptu představuje druh ukazatele vývoje umění a celkového naladění společnosti, proto jí sluší, když je co nejméně deformovaná názvem čí jinými zbytečnými kurátorskými exhibicemi.

Sleduji tuto přehlídku pravidelně. Kvalita vystavených prací je více méně neměnná, překvapivě se ale letos objevilo více děl tvořených klasickými médii a s tradiční, skoro až banální tematikou, což vnímám jako náznak zjemnění uvažování. Těžko říct, zda se jedná o trend nebo nějaký trvalejší posun, poznávám ale v této tendenci rysy přístupů škol, které paradoxně pro svou neaktuálnost na AVU již neexistují… Patrně čím dál víc lidí pociťuje v návratu k osobní zkušenosti něco aktuálního. Sociálně zaměřené projekty, snaha pohybovat se na hraně vědeckých oborů, všechny tyto velké ambice, které byly před pár lety v umění rozšířené a zdánlivě na vzestupu, jakoby se rozplynuly. Výstava spíše naznačuje lákavost skrytou v obyčejnosti. Cokoli vytvářené s přesvědčením a zájmem se dnes projevuje jako silné gesto.

Navštívila jsem pro srovnání také výstavu diplomantů brněnské Fakulty výtvarných umění v Domě umění v Brně. U této přehlídky převyšovala samotná instalace nad jednotlivými díly a práce působily, jako kdyby je vytvořil jeden autor. Na rozdíl od pražské prezentace je ta brněnská ještě plně ve vleku klišé odeznívajících trendů (například snad ani jeden obraz nevisel na stěně, místo toho byl za každou cenu výjimečně – i když dnes už spíš velmi otřepaně – instalovaný, třeba opřený o stěnu, položený, obrácený, pohozený, postavený na lešení…). Toto nudné klišé se nejvíce přibližuje prezentaci Ateliéru Intermédia I Mileny Dopitové, který opět neměl žádného diplomanta a tak mu byl dán prostor k prezentaci v místě pro krátkodobější doprovodné programy nad knihkupectvím ve Veletržním paláci.

Zatímco většina vystavených exponátů na pražské prezentaci působí téměř tradičně, koncepce výstavy se s nimi míjí zbytečnou křečovitostí. Název NEW WAVE nemá, kromě toho, že se angličtinou tváří světově, žádnou jinou výpovědní hodnotu (novou vlnou by mohla být nazvaná jakákoli výstava současného umění v kterékoli době) a ani svou vizuální podobou nekoresponduje s obsahovou jemností diplomových prací. Vizuální styl výstavy staví na heslech červené barvy, která jsou vůči akademičnosti jejího obsahu nepatřičně agresivní a tendenční. Bohužel se tu projevil nezájem o diplomanty ze strany školy, která nechce ztratit image pseudorevoluční gardy, do které se v posledních letech pasuje i přesto, že ji obsah výstavy usvědčuje z opaku.

Heslo „Make Academy great again“ otevírající výstavu opět tvářící se trapně světově nám současně sděluje, že Akademie za nic nestojí. Anglický název, videospot v němčině, nic z této propagace nenasvědčuje tomu, že se jedná o prezentaci pražské Akademie výtvarných umění v Národní galerii. Na výstavě se objevují i další hesla v angličtině odkazující k „osvobození“ od současných struktur. Například: Imagine the best academy in the world and now forget it is an academy. / Imagine a world without theory, noone reads and everyone makes art. / Imagine the best students and now forget they are students. Teprve po zhlédnutí videospotu, upoutávky k výstavě, která je mezi diplomovými pracemi taktéž prezentovaná, se divákovi odhalí smysl těchto hesel. Za zvuku šumícího moře a naléhavé hudby jsou v něm hesla odříkávána v němčině s českými titulky. Proč německy?? Nabízí se mi snad jen výklad, že se jedná o metaforu, která apeluje na naši morálku a rovnost v oblasti problému uprchlické krize připomenuté skrze zvuky šumějícího moře a německého jazyka.

Toto sdělení sice nijak nekoresponduje s diplomantskými pracemi, avšak zapadalo by do jednostranné ideové koncepce Národní galerie, která právě ve Veletržním paláci prezentuje na téma uprchlíků nevídaně velké instalace čínského umělce Aj Wej-weje (monstrózní socha gumového člunu s uprchlíky a instalace Šatna), české tvůrkyně Magdalény Jetelové (instalace v přízemí tematizující válku na Blízkém východě)., ke kterým pořádá různé programy pro imigranty (viz. Mezinárodní den uprchlíků ve VP). Na tom by nebylo nic špatného, kdyby pohled na tuto problematiku nebyl převládající a zcela jednostranný, zvlášť pokud se jedná o Národní galerii, která má ze zákona jasně dané povinnosti. Zapadalo by to i do směřování Akademie a s vágním prohlášením nazvaném AVU proti zlu (https://www.avu.cz/document/avu-proti-zlu-4096), které před časem vydal jménem celé školy její rektor. Výstava diplomantů v sobě nese prvky naděje, ale její koncepce a propagační materiál bohužel připomíná (chtěně či nechtěně) směšné ideologicky laděné úvody knih vydaných za totality.

Vilma Brzezinová