Předchozí článek
Philippe Claudel
Publikováno 30 Lis 2010
Šedé duše
„Jací vlastně lidé jsou? Dobří anebo špatní?“ ptá se ve své nové knize francouzský prozaik Philippe Claudel. Jak již název knihy napovídá, lidé nejsou v Claudelově podání ani dobří ani špatní. Jsou prostě šediví.
Na pultech českých knihkupectví se v nedávné době objevil nový román francouzského spisovatele Philippa Claudela s názvem Šedé duše. Kniha ve Franci vyšla již v roce 2003 a zaznamenala zde velký úspěch. Philippe Claudel za svůj literární počin nakonec získal i jedno z nejvýznamnějších tamních literární ocenění – Renaudotovu cenu. O dva roky později se navíc kniha dočkala i svého filmového zpracování.
Šedé duše jsou typickým dílem, pro něž se vžil nepříliš přesný přívlastek postmoderní. Autor v něm totiž využívá postupů a zejména forem typických pro „pokleslou“ literaturu. Podobně jako v případě románu Jméno růže od Umberta Eca i v Šedých duších je totiž základem pro rozehrání mnohovrstevnatého příběhu detektivní zápletka. V tomto případě vražda malé holčičky, jejíž mrtvé tělo je v roce 1917 nalezeno v jednom malém francouzském provinčním městečku.
Samotný děj však začíná až o dvacet let později. Jeden z policistů, který se na pátrání tehdy podílí, se ve vzpomínkách k této hrůzné události vrací a pokouší se ji čtenáři převyprávět. Při svém povídání však velmi často odbočuje. Před čtenářem se tak rozprostírá stále více příběhů a stále více postav. Děj knihy je zasazen do období první světové války. Ta však nemá na hrdiny nijak fatální vliv. Neustále ale dílem prostupuje v podobě vzdáleného dunění děl či proudu válečných mrzáků, kteří do města míří.
„Nic není úplně černý ani úplně bílý, převládá šeď. A to platí i pro lidi a jejich duše…“ dočítáme se v knize. To je v podstatě i jakýmsi poselstvím díla. Jako nepříliš prozíravé se ukázalo zejména pojmenování díla. To totiž prozrazuje více, než by zpravidla mělo. Čtenáři totiž poskytuje důležité vodítko k tomu, aby dříve či později zjistil, jak celý román skončí. Celé vyšetřování totiž překvapivě spěje do ztracena… Stejně jako jsou šediví Claudelovi hrdinové, tak šedivý je i jeho román. Plyne rychle, stránky se takřka sami otáčejí, avšak ve výsledku nic moc neříkají. Jsou jen prostě šedivé.
Hodnocení:
„Zajímavý, čtivý a napínavý,“ i tak lze charakterizovat právě vycházející román Philippa Claudela. Přesto knize cosi nezřetelného chybí. Román je konstruován se zručností hodinářského mistra a možná právě tato skutečnost mu nakonec nejvíce ubližuje. Působí totiž možná až příliš vykalkulovaně. Čtenář tak má po celou dobu četby pocit, že se dívá spíše na loutky tažené zkušeným loutkařem, než na reálné postavy. I tak si ale kniha naší pozornost zaslouží.
Vydavatelství:
Paseka
Rok:
2010
Překlad:
Zora Obstová
75%
Pavel BestA
Celkem zdařilá knížka. Tedy alespoň na dnešní poměry. Ale jak píšete, když člověk knihu dočte, vlastně zjistí, že nic moc nepřečetl.
Nevím, co byste vlastně od autora příliš chtěli. Podle mě je kniha velm zdařilá. To koneckonců dokládá i skutečnost, že právě za toto dílo získal Philippe Claudel slavné francouzské ocenění – Renaudotovu cenu.
Knížka mě zprvu příliš nebavila, ale musím přiznat, že čím více jsem se do ní začítal, tím to bylo lepší. Takže nakonec bych také dal hodnocení okolo sedmdesáti až osmdesáti procent.
Průměrná knížka až hanba. Divím se, že jste jí dali celkem dobré hodnocení. Obvykle totiž býváte celkem kritičtí. Myslím, že ve výsledku jsou Šedé duše skutečně všeříkajícím názvem. Proto je zcela zbytečné si knížku kupovat a číst ji. vše, co se pokouší autor čtenáři zdělit, je skutečnost, že lidé jsou takové šedé duše. Nejsou ani dobří ani zlí. Jak geniální!