Zábradlí jde cestou autorského divadla, říká umělecká šéfová

Dlouhé roky byla výraznou osobností brněnské divadelní scény. Poslední čtyři je nepřehlédnutelnou personou té pražské. Od září roku 2013 působí Dora Viceníková jako umělecká ředitelka souboru Divadla Na zábradlí. Od té doby se autorsky a dramaticky podílela na vzniku řady nezapomenutelných inscenací jako Zlatá šedesátá, Hamleti, Korespondence V+W nebo Požitkáři. Divadlo Na zábradlí si v uplynulé sezoně prošlo nelehkou situací, kdy postupně hostovalo ve Švandově divadle a Divadle Komedie. „Náročnější jistě byla pro všechny, ale výsledkem jsou dle mého soudu dvě mimořádné inscenace,“ upozorňuje Viceníková.

Uplynulou sezónu jste kvůli rekonstrukci divadla strávili na hostování ve Švandově divadle a následně v Divadle Komedie. Přesto jste stihli uvést dvě novinky. Jak náročné pro vás bylo hrát a připravovat inscenace v cizích prostorách?

Díky nasazení všech nebyla zkoušení v cizím prostoru nijak nabourána. Náročnější jistě byla pro všechny, ale výsledkem jsou dle mého soudu dvě mimořádné inscenace.

Obě hry vznikly s vizí, že je v budoucnu přenesete na domovskou scénu. Projdou nyní nějakou výraznější proměnou?

Všichni, a především scénografové, měli za úkol, aby výsledný tvar pasoval i na naše malé jeviště. Od začátku tedy jak Macbeth, tak AnderSen vznikaly jako představení Zábradlí a nikoliv Komedie. Prostor samozřejmě totiž do velké míry ovlivňuje tvar, styl, způsob herectví… zkrátka skoro všechno a troufám si tvrdit, že kdyby režiséři tvořili pro prostor Komedie, vznikly by jiné inscenace. A návratem na naši domácí scénu obě inscenace ještě získaly něco navíc, něco, co se těžce popisuje, ale co vyvěrá z genia loci našeho divadla.

Rekonstrukce se týkala především traktu pro diváky. Kam divák vkročí nebo se posadí, setká se s novinkou. Jeviště a zákulisí se rekonstrukci zatím vyhnulo.

V sezóně chcete nabídnout tři premiéry. Všechny podle románových předloh. Proč?

Soustavně se snažíme uvádět texty nebo témata, která se na scénách obvykle nevidí. Románové předlohy navíc skýtají velké pole pro autorskou tvorbu, autorský pohled na téma. Bohatý materiál, který máte v ruce v podobě románu, tak můžete divadelně uchopit zcela po svém. Adam Svozil s Kristýnou Kosovou teď například připravují téměř původní text, ke kterému došli po přečtení Dánské občanské války. Mýcení bude zase zpracování mé a Honzy Mikuláška, stejně tak Plechový bubínek. Naše divadlo směřujeme cestou autorského divadla, kde na výsledném tvaru mají podíl všichni zainteresovaní.
Druhou chystanou premiérou je Mýcení Thomase Bernharda. To se v repertoáru divadla objevilo několikrát. Vzhledem k tomu, že se k němu opět vracíte, máte zřejmě jasnou představu, jak by mělo vypadat. V čem bude jiné než předešlé inscenace Mýcení?

Mýcení jsem viděla na scéně pouze v režii Kristyana Lupy, kde tento výjimečný polský režisér uplatňoval i motivy mimo Bernhardův text, důsledně pracoval s projekcí a výrazně se vzdálil tenké novele. My Bernhardovo Mýcení stále před sebou suneme, protože prodloužená doba rekonstrukce znemožnila uplatnit všechny naše plány. Mýcení je náš mimořádně oblíbený text, s tématem, kterému se stabilně věnujeme – a tím je divadlo samo o sobě, ironický komentář, sarkastický výsměch sobě do tváře.

Připravujete také Plechový bubínek Güntera Grasse. Magický realismus se na tuzemských divadelních prknech moc často neobjevuje. Ponese se inscenace v tomto duchu, nebo ji chcete pojmout jinak?

Plechový bubínek spíše než magickorealisticky, tak metaforou a zkratkou vypráví naše dějiny. Místo realismu nadsázka, místo hry na pravdu, hra s pravdou. Kombinace vážného tématu s humorem je, myslím, režiím Jana Mikuláška vlastní. A nebude tomu jinak ani v tomto případě.

Pavel BestA