Adolf Loos

„O ubohém boháči“

Budu vám vyprávět o chudém boháči. Měl peníze i majetek, věrnou ženu, která mu z čela slíbávala starosti, jež mu přinášel obchod, a kupu dětí, jaké by mu i nejchudší z tvých dělníků záviděl. Jeho přátelé ho milovali, protože čeho se dotkl, tomu se dařilo.

Ale dnes je všechno úplně jinak. Je to takhle:

Jednoho dne si muž řekl: „Máš pěníze i majetek, věrnou ženu a děti, jaké by ti i nejchudší z tvých dělníků záviděl. Jsi ale štastný? Podívej se, existují lidé, kteří nemají nic z toho, co by ti mohli závidět. Ale jejich starosti pomáhá zaplašit velká kouzelnice – umění. A čím je pro tebe umění? Vůbec je neznáš. Každý nafoukanec může u tvých dveří předat navštívenku a tvůj sluha mu je doširoka otevře. Ale umění jsi u sebe ještě nepřivítal. Víš dobře, že nepřijde. Ale hledáš je. Nastěhuje se k tobě jako nějaká královna a bude u tebe bydlet.“

Byl to energický muž, do čeho se pustil, to rázně uskutečnil. Takhle to bylo v jeho obchodech vždycky. A tak navštívil ještě téhož dne jednoho proslulého architekta a řekl mu: „Přineste mi mezi moje čtyři stěny umění. Peníze nehrají roli.“

Architekt se nenechal dvakrát pobízet. Zašel k bohatému muži, vyhodil mu všechen nábytek, nechal povolat armádu parkéřů, lakýrníků, zedníků, natěračů, truhlářů, instalatérů, hrnčířů, kladačů koberců, malířů i sochařů a hrr, ani sis nevšiml, umění polapili, natěsnali a dobře uschovali mezi čtyři stěny bohatého muže.

Bohatý muž byl přešťastný. Přešťasten procházel novými místnostmi. Kamkoli se podíval, všude samé umění. Když vzal za kliku, sáhl na umění, když se spustil do křesla, seděl na umění, když se unaven položil na polštář, skryl hlavu v umění, když kráčel po kobercích, noha se mu bořila do umění. Od té doby, co měl uměleckým dekorem opatřeny také talíře, rozkrajoval vejpůl své „boeuf à l’oignon“ dvojnásob festovně.

Lidé ho velebili a záviděli mu. Umělecké časopisy ho velebily jako prvního mezi mecenáši a líčily jeho pokoje jako následováníhodný vzor.

A ty si to také zasloužily. Každá místnost tvořila samostatnou barevnou symfonii. Stěny, nábytek a dekorační látky byly sladěny co nejrafinovanějším způsobem. každá součást vybavení měla své pevně určené místo a byla sladěna s ostatními v nejobdivuhodnějších kombinacích.

Na nic, vůbec na nic architekt nezapomněl. Popelníky, příbory, vypínače – všechno, všechno bylo od něj vzájemně sladěno. Ale nebyla to běžná architektonická díla, ne, v každém ornamentu, v každém tvaru, v každém hřebíku byla vyjádřena individualita vlastníka. (Psychologická práce, jejíž obtížnost každý nahlédne.)

Avšak architekt odmítal všechny pocty. „Vždyť, ” říkal, „tyto místnosti nejsou vůbec ode mne. Tam naproti v rohu totiž stojí socha od Charpentiera a jako bych zazlívat každému, kdo by nějakou místnost vydával za svůj návrh, jakmile by použil třeba jen moji kliku u dveří, stejně nyní nemohu tento pokoj vydávat za své duševní vlastnictví já.” To bylo šlechetně a důsledně řečeno. Leckterý truhlář, který by třeba vyrobil nábytek do nějaké místnosti a pak je opatřil tapetou Waltera Craneho, a přesto by si chtěl připsat duševní vlastnictví této místnosti, poněvadž do ní vymyslel a vyrobil nábytek, zastyděl by se hluboko ve své černé duši, kdyby tahle slova slyšel.

Vraťme se po téhle odočce nazpět k našemu boahtému muži. Už jsem řekl, jak by šťastný. Od té chvíle věnoval velkou část svého času studiu vlastního bytu. Tomu bylo třeba se naučit, brzy to správně pochopil. Ba, dokonce tu bylo i mnohé zapamatování. Každý kus vybavení měl svoje přesné místo. Architekt to s ním myslil dobře, všechno předem předpokládal. I ta nejmenší krabička měla vlastní místo, kterého bylo vytvořeno jen pro ni.

Byt byl pohodlný, ale namáhal hlavu. To byl důvod, proč architekt první týdny na byt dozíral – nechtěl totiž, aby se tam vloudila nějaká chyba. Bohatý muž tomu věnoval veškeré své úsilí, ale přesto třeba došlo k tomu, že v zamyšlení odložil knihu na polici, která byla určena pro časopisy. Nebo že oklepal popel z doutníku do prohlubně na stole, jež však byla vyhrazena pro lampy. Když už vzal nějaký předmět do rukou, nemělo často hledání původního místa konce a mnohokrát musel architekt rozložil detailní výkresy, aby umístění, třeba pro krabičku sirek, znova odhalil.

Kde užité umění slaví takové úspěchy, nesmí užitá hudba zůstat stranou. Tyhle myšlenky bohatého muže velice zaměstnávaly. Požádal dopravní společnost, aby se místonesmyslného zvonění tramvají používal zvonkový motiv z „Parsifala”. Ale se žádnou vstřícností se nesetkal. Dopravní společnost nebyla ještě moderním idejím dost přístupná. Zato mu bylo povoleno, aby nechal provést na vlastní náklad dláždění před svým domem, což donutilo každé vozidlo projet kolem v rytmu Radeckého pochodu. Také elektrické zvonky v jeho bytě hrály Wagnerovy a Beethovenovy motivy, a všichni povolaní kritici pěli samou chválu na muže, který otevřel „umění v předmětech denní potřeby” nové obzory.

Jistě si lze snadno představit, že všechna tato zlepšení učinila onoho muže ještě šťastnějším.

Nelze ale zamlčet, že dával přednost tomu, aby byl co možná nejméně doma. No ano, od takového množství umění je člověku třeba si tu a tam odpočinout. Nebo byste mohli bydlet v obrazárně? Nebo celé měsíce sedět na „Tristanovi a Isoldě”? No, tak! Kdo by mu mohl mít za zlé, že sbíral nové síly pro svůj byt v kavárně, restauraci, u přátel a známých. Představoval si to sice jinak, ale umění je třeba přinášet oběti. On už jich přece přinesl dost. Zvlhlo mu oko. Myslel na mnoho starých věcí, které měl tak rád a jež už mnohokrát postrádal. Ten velký ušák! Jeho otec si tam dával odpoledního šlofíka. Ty staré hodiny! A ty obrazy! Ale umění si žádá svoje! Jen žádnou změkčilost!

Jednou slavil narozeniny. Byl štědře obdarován ženou i dětmi. Věci se mu neobyčejně líbily a způsobily mu upřímnou radost. Brzy nato přišel architekt, aby na vše dohlédl a rozhodl o složitých otázkách, které vyvstaly. Vstoupil do pokoje. Domácí pán mu vyšel přátelsky v ústrety, protože měl mnohé na srdci. Ale architekt si nevšiml radosti domácího pána. Odhalil něco docela jiného a zbledl: „Co to máte na nohou za trepky?!” zaútočil na něj.

Domácí pán se podíval na své vyšívané trepky. Ale s ulehčením vydechl. Tentokrát se cítil docela nevinný. Trepky totiž byly vyrobeny také podle původního architektova návrhu. Proto s přvahou odpověděl: „Ale pane architekte! To už jste zapomněl? Ty trepky jste přece sám navrhoval!”

„Bezpochyby”, zaburácel architekt, „ale pro ložnici! Vy jste však těmi dvěma nemožnými barevnými skvrnami celkovou atmosféru nadobro zničil. Cožpak to nechápete?”

Domácí pán to nejspíš nechápal. Rychle si zul trepky a byl k smrti rád, že architekt nepovažoval za nemožné také jeho ponožky. Odešli do ložnice, kde si bohatý muž směl svoje trepky zase nazout.

„Včera”, začal bojácně, jsem slavil narozeniny. Moji milí mne doslova zavalili dárky. Nechal jsem vás zavolat, vážený pane architekte, abyste nám poradil, kam bychom měli ty věci nejlépe umístit.”

Architektův obličej se očividně protáhl. Pak spustil:

„Jak jste si mohl dovolit nechat se obdarovat! Cožpak jsem vám všechno nenavrhl? Cožpak jsem nevzal všechno v úvahu? Nic víc nepotřebujete. Máte všechno!”

„Ale”, dovolil si domácí pán namítnout, „snad si budu smět něco koupit!”

„Ne, to nesmíte! Už nikdy! To by mi tak ještě scházelo. Nějaké věci, které jsem nenavrhl? Cožpak jsem neučinil dost, když jsem vám povolil Charpentiera? Tu sochu, která veškerou mou práci připravila o slávu! Ne, nic víc si už nesmíte kupovat!”

„A co když mi třeba vnouče přinese ze školky jako dárek svůj výrobek?”

„Pak to nesmíte přijmout.”

Domácí pán byl zničen. Ale nebyl zcela ztracen. Nápad, ano dostal nápad.

„A kdybych si chtěl třeba v Secesi koupit obraz?” zeptal se s triumfem v hlase.

„Tak se ho pokuste někde pověsit! Cožpak nevidíte, že tu na nic dalšího není žádné místo? Cožpak nevidíte, že pro každý obraz, který jsem vám sem pověsil, jsem také zakomponoval na stěnu rám? Ne, ani s obrazy sem nemůžete jen tak přijít. Jen se pokuste tady najít pro nějaký nový obraz místo!”

Tu se udála s bohatým mužem jakási proměna. Ten šťastlivec se náhle cítil hluboce, hluboce nešťastný. Představoval si svůj budoucí život. Nikdo mu už nesmí dělat radost. Bez přání měl míjet výkladní skříně obchodů ve městě. Pro něho se už nemělo nic vyrábět. Nikdo z jeho milých mu nesměl darovat ani obraz, pro něj už neexistoval žádný malíř, žádný umělěc, žádný řemeslník. byl vyloučen z budoucího života a snažení, bytí a tužeb. Cítil, že je zapotřebí, aby se naučil chodit po světě s vlastním mrtvým tělem. Ano! Hotovo! Měl všechno!

Neues Wiener Tagblatt (26.dubna 1900)