Agalloch

Marrow of the Spirit

Umělecké dílo inspirované temnými karpatskými lesy, které je stejně uhrančivé jako Bela Lugosi v roli legendárního rumunského milovníka jedné z trofických tkání, stejně charismatické jako Gary Oldman v Coppolově verzi téhož mýtu a stejně sugestivní jako Max Schreck v roli hraběte Orloga.

Zmínka o karpatské přírodě není náhodná, protože zpěvák a frontman Agalloch John Haughm prý nabíral inspiraci pro tvorbu nového alba Marrow of the Spirit právě v Karpatech, konkrétně v Rumunsku. Při tvorbě aktuálního výlisku si pak celá kapela musela být vědoma velikých očekávání fanoušků, jelikož Agalloch se díky předchozím třem albům stali pro mnohé z nich téměř kultem, a také kritiky, která pro počiny Pale folklore, The Mantle a Ashes againts the grain měla ve valné většině případů pouze slova chvály.

Po vydání výtečného EP The White bylo otázkou, jak bude znít další opus těchto oregonských milovníků přírody, protože právě The White byla klidná a metalového ostří zcela zbavená výprava po smíšeném lese tvořeném folkovou porostní vrstvou a ambientním podrostem. Kdo čekal, že právě tímto směrem se Agalloch vydají i na aktuálním albu Marrow of the Spirit, ten musel být po poslechu této desky velice překvapen, jelikož pánové z Agalloch tentokrát nahráli své doposud nejtvrdší a také nejméně přístupné album. Zůstaneme-li u dendrologické analogie, tak album Marrow of the Spirit je na první poslech dosti neproniknutelný temný prales, který sice vyrostl na známých místech a ze známých dřevin, ale proniknout jím a objevit jeho krásy vyžaduje čas.

Je sympatické, že se Agalloch prostřednictvím nového alba snaží o tvůrčí posun, přestože mohli pouze okopírovat velice úspěšný model z minulosti a sklidit za to nadšené reakce posluchačstva. Stejně jako u předchozích desek i u té aktuální lze přiřadit přívlastek, který zjednodušeně vystihuje charakter oné desky. Pokud je tedy debut Pale folklore deskou nejfolkovější, dvojka The Mantle albem nejjemnějším a předcházející album Ashes againts the grain nahrávkou nejpestřejší, tak album Marrow of the Spirit lze označit jako to doposud nejtvrdší. Ona tvrdost pak s sebou nese i další vlastnost charakteristickou pro novou desku a tou je zesílení kontrastu mezi metalovou a nemetalovou složkou. Složka metalová se stejně jako u předcházejících alb skládá z několika stylových subžánrů, konkrétně z dark metalu, doom metalu a black metalu, přičemž posledně jmenovaný styl dostává na posledním albu nejvíce prostoru v dosavadní historii Agalloch a v některých pasážích Marrow of the Spirit se posluchač dočká opravdu agresivních a rychlých výpadů. Protipól k těmto pasážím pak tvoří již tradičně výlety směrem k folku, ambientu nebo atmosférickému rocku. Sluší se také dodat, že si členové kapely pozvali k nahrávání desky několik hostů, kteří tento smysl pro atmosféru a náladotvornost podtrhují, konkrétně například pianistu Jeffrey Neblocka či cellistu Jackie Perez Gratze (milovníci The Mantle se jistě šibalsky pousmějí).

Jaké tedy je toto krásným a uhrančivě temným obalem z dílny amerického malíře Marka Thomsona (http://www.markthompsonartist.com) ozdobené album? Opět velice kvalitní, byť objevovat krásy tohoto alba je ještě o něco náročnější, než objevovat krásy alb předcházejících, které v žádném případě nelze označit jako prvoplánová nebo jednoduchá. I já jsem zprvu bojoval s jistou rozpačitostí, která se nyní změnila ve spokojenost.

Marrow of the Spirit je další z výborných počinů této originální americké kapely a nabízí imaginární procházku po karpatských horách, během níž zajisté nepotkáte některou z postav jmenovaných v prvním odstavci, ba ani lesního adjunkta Vilju Déziho nebo Tómu Hluchoněmce. Snad jen má velká osobní láska ke druhému albu The Mantle mi brání udělit vyšší hodnocení.

Rok vydání:
2010

Vydavatelství:
Profound Lore Records

Seznam skladeb:
They Escaped The Weight Of Darkness
Into The Painted Grey
The Watcher’s Monolith
Black Lake Niðstång
Ghosts Of The Midwinter Fires
To Drown

80%

-jt-