Válka nemá ženskou tvář (detail) Zdroj Pistorus & Olšanská

Literární debut Světlany Alexijevičové nazvaný Válka nemá ženskou tvář u nás spatřil světlo světa už před revolucí. Tehdy ovšem s cenzorskými zásahy. Originálního vydání se dočkal teprve letos. Běloruská spisovatelka se ve své prvotině pustila do odvážného úkolu – popsat druhou světovou válku z jiného úhlu pohledu, než jak ji známe. A uspěla.

Série rozhovorů s dělostřelkyněmi, tankistkami, zdravotními sestrami, partyzánkami a dalšími účastnicemi největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva vycházela od roku 1984 časopisecky. O rok později se dočkala knižního vydání. Jak již název díla napovídá, pokusila se Alexijevičová ukázat válku očima žen, tedy válku jinou než tu mužskou, plnou hrdinů, plnou vítězů, válku, kde byly pocity, emoce a běžný život. „Ženská válka má své barvy, své vůně, své světlo a svůj pocitový prostor,“ říká autorka na začátku knihy, pro niž zvolila zajímavý způsob zpracování. Rozhodně nejde říct, že spisovatelka prostě jen vyzpovídala několik žen, co byly ve válce, a kusy výpovědí hodila na papír. Nejdříve ze všeho dva roky přemýšlela, jestli literární svět potřebuje další knihu o válce a když došla k závěru, že vlastně nikdo nemluví o té ženské části, vyrazila n vyslechnout si všechna ta vyprávění. A jak sama říká, byla jako umanutý portrétista a za ženami se vracela i vícekrát.„Po nějakém čase, a nikdy nevíte, kolik ho bude zapotřebí, najednou přijde onen očekávaný okamžik. Kdy nezačne vzpomínat na válku, ale na své mládí. A tenhle okamžik nesmíme propásnout,“ píše Alexijevičová v nové verzi knihy.

Autorka, která se tématem války zabývá po celý svůj tvůrčí život, pracovala na románu Válka nemá ženskou tvář osm let. Mimo jiné jím dokázala, že dokumentární forma nemusí být vůbec nudná. Kniha je složená ze stovek výpovědí. Ty tvoří mozaiku různých vyprávění, které spisovatelka nijak nepřikrašlovala, nedávala jim žádný umělý nádech, ale nechávala je vyznít ve své pravdě. Sama Alexijevičová říká, že opravdové vyprávění těch žen kolikrát předčí literární stereotypy. „Jedeme a kolem leží nakrátko ostříhaný padlý, hlavy mají zelený jako brambory. Vlastně byli po tom poli rozsypaný jako brambory… Běželi po oranici a teď na ní leží… Jako brambory…“ zaznamenala například výpověď vojínky, která dělala zdravotní instruktorku.

A jaké že sovětské ženy byly vlastně ve válce? Většina z nich nedosáhla ani plnoletosti. A téměř každá pod tíhou propagandy šla do střetnutí s nadšením a osobním přesvědčením, že musí bojovat za svou vlast. „Všichni jsme si přáli totéž – dostat se na frontu,“ vzpomíná jedna regulovčice. Její část výpovědi pak spisovatelka použila jako název jedné z kapitol. „Musíte ještě vyrůst, děvčata… zatím jste žabky.“ Laureátka Nobelovy ceny za literaturu rozdělila výpovědi do tematických úseků a začíná, jak jinak, právě s oním nadšením, kdy ženy šly do války, pokračuje přes to, co tam ženy prožily, a končí tím, jaký život vedly po válce. Jednotlivé mini příběhy do sebe zapadají jako pověstné puzzle. Každá z výpovědí má v sobě navíc nakolik silný děj a natolik silné emoce, že by vystačila na jeden román. I proto je kniha i relativně čtenářsky náročná – nesleduje totiž jednu dějovou linii, ke které by se čtenář vracel, ale ukazuje nejrůznější střípky lidských životů.

Hodnocení:

Ačkoli je kniha Válka nemá ženskou tvář prvotinou budoucího nositelky Nobelovy ceny za literaturu, Alexijevičová jí posunula hranice literatury. Výrazně jí rozšířila oblast umělecké dokumentaristiky. Válku navíc ukázala bez všech příkras ve své hrůzné realitě. Opět navíc nově – pohledem zástupkyň něžného pohlaví, které se střetnutí účastnily.

Vydavatelství:
Pistorius & Olšanská

Rok:
2018

Překlad:
Libor Dvořák

81%

Alžběta Bublanová