Kanadská spisovatelka Alice Munroová není českému čtenáři neznámá. Její soubory kratších próz vydává nakladatelství Paseka již řadu let a nyní přišlo na trh s další povídkovou sbírkou Láska dobré ženy vydanou v New Yorku v roce 1998.

Osm větších povídek spojuje několik témat. Klíčovým je ženský úděl, kterým se třiaosmdesátiletá autorka zabývá ve většině svých děl. Tentokrát jde o postavy žen její generace a děj je zasazen do padesátých let minulého století, kdy postavení něžného pohlaví ve společnosti bylo značně jiné než dnes a dost se dbalo na to, aby se dívka brzy vdala a měla děti. „Jestliže se dívka do pětadvaceti let nevdala, dalo se říct, že víceméně propadla. Pak bylo na řadě dítě. Počkat si rok nebylo úplně hloupé. Čekat dva roky už bylo zbytečně opatrné. A po třech letech to lidem začalo být podezřelé,“ popisuje Munroová v jedné povídce dobu, v níž dospívala v mladou ženu. Ostatně i sama spisovatelka ověnčená před dvěma lety Nobelovou cenou za literaturu se za svého prvního manžela Jamese Munroa vdala, aby tak splnila svou povinnost a mohla se dál věnovat psaní.

Hrdinky v povídkách ontarijské rodačky často žijí dvojím životem, ten jeden se týká rodiny, výchovy dětí, dění okolo manželství, nebo nějaké ošetřovatelské činnosti a ten druhý je vnitřní svět, ve kterém se ženy prezentují jako citlivé a inteligentní postavy. Nutno říct, že ale tato rozštěpenost nikterak nebije do očí. Autorka se nepouští do žádných dramatičností, její styl je založen na trpělivosti a citlivosti. V dnešním literárním světě neuvěřitelné dějové rychlosti se dílo Alice Munroové čte obtížně a pro mnohé čtenáře zatížené rychlostí doby může autorčin styl představovat velkou překážku. Pokud si ale člověk udělá čas a obrní se trpělivostí, sklidí ovoce. V povídkách najde klid, rozvahu a pravost. Dalším znakem autorského rukopisu Alice Munroové je originalita. Těžko říct, jestli by se spisovatelka dala vůbec napodobit. Vymyká se všem možným klišé a stereotypům. Její mistrovství tkví především v lehkosti psaní, které na nás působí nevykonstruovaně, jakoby popisovala život tak, jak běží.

Čtenář tak těžko odhalí, jakým směrem se bude ta která povídka odvíjet. S předvídatelností děje bojují autoři po celém světě, a zdá se, že právě v tom Munroová vítězí. Tímto talentem dokazuje, že z úvodu je možné příběh rozeběhnout jakýmkoli směrem a dá se říct, že by z něj mohlo vzniknout několik silných románů. Tohle je patrné zejména z titulní povídky, po níž je pojmenovaná celá kniha. Děj vyprávějící o ošetřovatelce, jež se dozví nemilou pravdu o vraždě, kterou spáchal muž její umírající klientky, začíná vyprávěním několika chlapců, kteří zavražděného muže najdou ve vodě při prvním jarním koupáním. Krátké, ale výstižné popisy každého z chlapců ve čtenáři vzbudí zvědavost, ale autorka děj stočí jinam a čtenář tak pluje zcela jiným směrem, než si původně myslel.

Popsat své postavy autorka rozhodně umí. Její hrdinové se zdají být z masa a kostí; jsou velmi plastičtí a vymykají se představám, které jsme získali čtením jiných knih. Munroová se nám totiž snaží nepředkládat zaběhnuté prototypy lidských povah. Proto se postavy před čtenářem rozlupují jako cibule. Leckdy je ale velmi obtížné se, jak v postavách, tak i v ději, zorientovat. Čtenář nedostane nic zadarmo, neboť kanadská nobelistka se mu nesnaží nic vysvětlovat.

Hodnocení:

Povídky držitelky Nobelovy ceny za literaturu zpřed dvou let působí nenásilně a přirozeně. Alice Munroová se v nich zaměřuje na vnitřní svět svých hrdinek a jejich vytrvalý boj s běžnými, zato však tíživými situacemi. Její titulní postavy se musí potýkat s umírajícími rodiči, komplikovanými vztahy a věčným údělem být matkou.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2015

Překlad:
Zuzana Mayerová a Alena Jindrová Špilařová

76%

Alžběta Bublanová