Altar of Plagues

Mammal

Jak by mohl znít soundtrack k Červenému seznamu ohrožených druhů? Možná právě jako druhé album irských Altar of Plagues.

Irští ekologové Altar of Plagues na sebe výrazně upozornili již při příležitosti vydání své první dlouhohrající desky White Tomb, na níž zdařile kombinovali black metalovou zuřivost s post-rockovou zasněností a post-metalovou zadumaností. Tato kombinace sice není nikterak překvapivá a podobnou stylovou mixturu prezentovalo již několik hudebních skupin, ale irským Altar of Plagues se na debutovém albu povedlo to, co je pro tento žánrový kříženec alfou a omegou, tedy uvěřitelným způsobem pracovat s emocemi. Vztek, deprese, melancholie. Tyto emoce dokázali podat Altar of Plagues zcela suverénně a tuto interpretační suverenitu si dokázali udržet i na syrovém EP Tides.

Aktuální album Mammal vychází tři roky po vydání debutové desky a kapela na něm celkem logicky rozvíjí úspěšný model z minulosti a v nových skladbách používá stejný kompoziční vzorec jako na desce předchozí. I na Mammal se tak můžeme zaposlouchat do čtyř rozsáhlých kompozic, v nichž hraje prim minimalismus a přitažlivá monotónnost. V kompozicích se střídají mohutné kytarové plochy s jemným post-rockovým předivem a výsledek tohoto křížení i tentokrát působí konzistentně. Kapela v oněch dlouhých kompozicích většinou postupně obměňuje opakující se motivy, které jsou někdy až překvapivě melodické a přitažlivé, a po jejich vygradování většinou nechává ještě dostatek času k jejich odeznění. Přestože základní koncept a struktura skladeb zůstala oproti minulému albu v podstatě totožná, tak mezi White Tomb a Mammal lze najít pár podstatných rozdílů, které dokazují, že Altar of Plagues nechtějí stát na místě a v poměrně úzkém manévrovacím prostoru dokážou svou tvorbu dále posouvat. Na novince tak jednak můžeme slyšet více znepokojivých samplů a větší množství ambientních ploch, ale i vnímat ještě větší zhuštění atmosféry oproti White Tomb, nebo ještě depresivnější vyznění celého materiálu. Tato deprese je v prvé řadě přítomná v textovém konceptu, který se dle slov Jamese Kellyho (vokál, kytara, klávesy) točí okolo tématu z nejdepresivnějších, tedy smrtí. S tímto faktem také úzce souvisí užití a hlavně vyznění obou využitých vokálů, tedy vzteklého a trýznivého black metalového vokálu a odevzdaného civilního vokálu, který sice není kdovíjak čistý, ale právě ona civilnost, autentičnost a zastřenost mu dodávají na intenzitě. Ve třetí a hudebnímu konceptu se nejvíce vymykající skladbě When the Sun Drowns in the Ocean pak zaslechneme i etnický ženský vokál, který v symbióze s ambientně-industriálním podkladem tvoří velice zvláštní a dosti znepokojivou kompozici.

Popisovat hudbu Altar of Plagues je poměrně složité, jelikož velká část jejího kouzla spočívá v naladění posluchače na správnou emoční vlnu s kapelou. Jistou recenzentskou berličkou tak může být letmé přirovnání Altar of Plagues k souborům Fen, Wolves in the Throne Room, Cobalt, nebo Caïna, ale předpokládám, že posluchači obeznámení s tvorbou výše zmíněných interpretů už jistě slyšeli i Altar of Plagues. Aktuální deska Mammal je zkrátka zhruba 50 minut poměrně jednoduché, atmosferické a hypnotické hudby, která se i přes svou počáteční odtažitost s každým dalším poslechem více a více zadírá pod kůži.

Deska Mammal je logickým a dospělejším pokračováním předchozí desky. Atmosferické, hypnotické, chmurné a zatraceně kvalitní album.

Rok vydání:
2011

Vydavatelství:
Candlelight Records

Seznam skladeb:
Neptune Is Dead
Feather and Bone
When the Sun Drowns in the Ocean
All Life Converges to Some Center

88%

-jt-