Do Amsterdamu nejen za Vincentem van Goghem

Takové fronty, jaké se v těchto dnech vinou od prosklených dveří nově otevřeného Van Goghova muzea takřka až do nedozírna, byly u nás naposledy spatřeny pravděpodobně za minulého režimu, kdy ovšem lidé nečekali ve dvoj až trojstupech na Slunečnice, ale na mandarinky, pomeranče a jiné citrusové plody. Inu jiná země, jiný dav.

Důvodů, proč zanechat reptání na všeobecnou drahotu, deštivé počasí, a nepřizpůsobivost romské populace, a vydat se do Amsterdamu, je bezpočet. Jen tak zcela namátkou… levný sex, ještě levnější drogy, bezplatná eutanazie, nebo třeba úchvatné výstavy. Stačí si vybrat. Podle ostřílených světoběžníků je ideální některé z těchto výdobytků zkombinovat. První věc, kterou proto před hlavním amsterdamským nádražím postaveným v roce 1889 architektem Peterem Cuypersem udělám, je, že si koupím marihuanové lízátko a s chutí si ho strčím do úst. Jak si to tak vykračuji podél zdejších grachtů, vytane mi na mysli příhoda, kterou mi kdysi vyprávěl můj dědeček. Je o francouzském námořníkovi, který do Amsterdamu připlul někdy okolo roku 1636, kdy zde právě vrcholilo tulipánové šílenství, a ceny za jediný exemplář této okrasné květiny dosahovaly astronomických výšin. Protože měl náš námořník neskutečný hlad, vypravil se na zdejší tržiště, vzal do ruky první cibuli, která se mu namanula, a na tři kousnutí ji snědl. Naneštěstí však nešlo o obyčejnou kuchyňskou cibuli, ale o sazenici tulipánu. Když to spatřil nebohý majitel krámu, sprásknul prý ruce a vykřiknul: „Proboha člověče, vždyť jste mi právě sežral celý dům!“ Tak drahé totiž tehdy sazenice tulipánů byly. Nutno dodat, že druhého dne spáchal nešťastný obchodník sebevraždu.
Domy kolem mě vrávorají jako opilci, naklánějí se a otvírají své chřtány, aby mě pozřely. Ne, nebojte, nejde o projev počínajících halucinací, i když musím s jistým uzarděním přiznat, že marihuanové lízátko mám v ústech poprvé, ale o důsledek mé přehnané obrazotvornosti. Zdejší domy vyzáblé jako současné modelky se totiž skutečně naklánějí trochu dopředu; to aby se na trámy čnící z jejich štítů dalo zavěsit lano, jímž se do vyšších pater vytahuje nábytek. Při pohledu zespodu připomínají malé šibenice. Pomalu ale jistě se blížím na hlavní třídu, jíž si to před půlstoletím vykračoval i můj dědeček, který v Haagu pojídal syrové herinky s režisérem Menzelem, v New Yorku si potřásal rukou s Kennedym a v Harare stoloval s posledním etiopským císařem Haile Selassiem. To že si jednoho dne nazuje toulavé boty a procestuje celý svět, bylo více méně jasné už v dětství. Když bylo dědečkovi pět, vzal svého nejlepšího kamaráda za ruku, posadil ho do necek a vydal se s ním po proudu řeky Opavy a doplul by s ním snad až do Baltu, kdyby ho na hranicích nezastavili němečtí pohraničníci a neodeslali jako diverzanta zpátky.

Hukot včelího úlu
Ten, kdo už Amsterdam někdy v minulosti navštívil, ví, že nejde o kdovíjak krásné město. Tedy alespoň na první pohled ne. Těžko bychom tady našli byť jen jednu jedinou budovu, při pohledu na níž by člověku spadla čelist. Všudypřítomné vodní kanály, sevřené uličky a jednolitá architektura však dodávají městu neopakovatelnou atmosféru. Pokud se Amsterdam něčemu podobá, pak ponejvíce včelímu úlu. Ať už se nacházíte kdekoli, pořád to kolem vás roztodivně hučí a bzučí. Tramvaje cinkají, pivní půllitry cinkají, zvonky na kolech cinkají. Jen auta zaplaťpánbůh troubí. Mračna Holanďanů se už od časného rána slétají do hospod a usrkávají pivo. Není se ani čemu divit, je sobota a navíc konečně vykouklo slunko.
Před královským palácem stojí rozestavěné ocelové zábradlí; připomínka toho, že zde před několika málo dny proběhla oslava u příležitosti změny na nizozemském trůnu. Dosavadní královna Beatrix se totiž na konci dubna vzdala koruny ve prospěch svého syna Vilíka. Při pohledu na nevzhlednou budovu z bentheimského kamene usazenou na bezmála 14 000 dřevěných pilotech, vytáhnu zažloutlou fotografii, na níž před palácem pózuje dědeček s babičkou, jíž se pod šaty rýsuje zakulacující se břicho nesoucí zárodek mé maminky. Nic moc se tu za posledních padesát let nezměnilo. Jen muzeum Madame Tussauds tu ještě nestálo. Co by to byl ale za správný úl, kdyby tu neměli alespoň něco z vosku, že?

Jediná dochovaná paleta
Proto jsem ale do Amsterdamu rozhodně nepřijel. Cílem mé cesty je Van Goghovo muzeum, které v uplynulém roce prošlo rekonstrukcí za půl miliardy korun, a před nímž se už od časného rána tvoří hrůzu nahánějící fronta. Skutečně ji nejde srovnávat s čímkoli, co známe z domova, dokonce ani s frontami, které se pravidelně tvoří na Pražském hradě při výstavách korunovačních klenotů. Kdo přijde po desáté, má smůlu; žádné Slunečnice neuvidí. Jako novinář naštěstí nemusím podstupovat podobné martyrium, a mohu zamířit rovnou dovnitř. Jakmile si toho všimnou poklidné včeličky, okamžitě se promění v rozzuřený roj a probodnou mě nenávistným pohledem.
Současná instalace, čítající na 200 pláten z toho 150 van Goghových, je výsledkem osmiletého bádání, při němž se odborníci zaměřili na zkoumání barev, které rodák z nizozemského Zundertu používal. Mimo jiné se jim podařilo zjistit, že pozadí na slavném obrazu Ložnice v Arles není namalované modrou, ale fialovou barvou, jež však postupem let vybledla. Pro lepší představu je hned vedle vystaven ilustrační obrázek, jak asi Ložnice vypadala po dokončení. Opodál jsou k vidění umělcovy pracovní pomůcky, mimo jiné i poslední dochovaná van Goghova paleta a tři tuby se zaschlou barvou. Největší nával je ale pochopitelně v sále, kde rozkvétají Slunečnice. Oproti minulosti tu totiž visí hned dvě jejich verze. První, která patří do sbírek zdejšího muzea a druhá dovezená z Londýna. Včelky slastně bzučí a hypnoticky narážejí hlavou do obrazu. Snad by rády opilovaly květy slunečnic. Ne, neměl jsem si to marihuanové lízátko kupovat. Takhle to pak končí…

Mříže jako ve vězení
Rekonstrukcí v uplynulých letech neprošlo jen Van Goghovo muzeum, ale i sousední Stedelijk a Rijksmuseum. Zatímco v prvním případě se náklady na opravu vyšplhaly na 3 miliardy korun, v druhém dokonce přesáhly hranici 10 miliard. Jen pro představu rozpočet našeho ministerstva kultury byl v uplynulém roce 8,4 miliardy korun. Na venkovní fasádě Rijksmusea byste ale změny hledaly marně, ty se totiž dotkly výhradně vnitřku, tou nejnápadnější je zbrusu nová vstupní hala zahloubená do země. Ačkoli na ni většina architektů zapěla ódy, moc útulná není, největší podíl na tom mají robustní mříže pod stropem, díky nimž si návštěvník při vstupu do muzea připadá jako ve vězení. Snad ale šlo o autorský záměr; potlačit v lidech neodbytné nutkání některý ze zdejších skvostů ukrást.
Zatímco přes den připomíná Amsterdam poklidnou řeku a vyjma všudypřítomných cyklistů, kteří vám brzy začnou lézt na nervy, její poklidný tok máloco naruší, v noci se promění v dravou bystřinu. Ulice zaplaví černí dealeři s chrupem bělejším než sníh, zvednou se rolety červených luceren a nahrnou se před ně zástupy sexuchtivých Němců. Ne, s tímhle národem, který svého času hlásal rasovou čistotu, není něco v pořádku. Asi nějaký vadný dílek, či špatný chromozóm. Večer stylově končím v zapadlém coffee shopu. Zvedám telefon. Praskání. Vzlykot. Dědeček umřel. A pak už jen tíživé ticho.

Pavel BestA