Básně Anny Šnoblové jsou jako prology k Bergmanovým filmům

Foto: Pixabay

V minulosti bylo možné najít její články v internetových časopisech jako Neoman nebo Kukatko. Řeč je o osmadvacetileté básnířce Anně Šnoblové, která loni před Vánocemi vydala sbírku Počítám s Tebou, složenou z krátkých povídek a básní. Nyní připravuje další. My vám z ní přinášíme malou ochutnávku…

Šnoblová patří mezi literární talenty nejmladší české generace. Své texty nejprve publikovala na portálu piste-povidky.cz. „Moje cílová skupina jsou ženy, píšu nejvíce o lásce, ale také různé fantasy povídky z vymyšleného světa jménem Maiche. Do budoucna bych velmi ráda sepsala třídílnou fantasy ságu Stříbrný rytíř, na níž pracuju už od sedmnácti let,“ říká rodačka z Loun. Za sebou má už několik sbírek básní, které psala s lidmi z rodného města. Celkem jde asi o dvě stě kratších či delších textů. Příležitostně Šnoblová skládá písně. V současnosti pořádá v kavárně Pessoa v Hradci Králové kurzy tvůrčího psaní. „Ty jsem vedla jako odbornou praxi už na Vysoké škole v knihovně v Opatovicích nad Labem,“ vysvětluje mladá autorka. „Kurzy mě moc baví. Bývá na nich skvělá přátelská atmosféra,“ dodává.

Několik let přispívala Šnoblová svými recenzemi do křesťanského časopisu Český bratr. V minulosti napsala také dvě krátké vánoční hry, které hrály děti v kostele. Trojice nových básní se nese na vlně lyriky. Vše se v nich odehrává jen v decentních náznacích, hlavní je nálada. Snad, že v nich čtenář nejčastěji narazí nejčastěji na slovo „černý“, působí lehce pochmurně a znepokojivě. Začátek druhé básně by klidně mohl být prologem ke slavným Bergmanovým Šepotů a výkřikům.

První

Přišla ke mně ve spánku
malá, černá myšlenka
zaplaším ji

Mám přece tebe
mám i nemám?
A je to barevné, jak noc po ránu
když se zvedají mlhy
a na nebi hoří červánky.

Jsme oba příliš barevní
na nějaké černé splíny
Vítej v mém životě!

Ticho, co vadí

Nadechnu se, křičím
do zbabělého ticha
– nenaučíte mě mlčet.

Půjčím si slova od pana Básníka
zatočím vítr
a protnu tohle zlé nic, co se tlačí
do koutů a skulinek světničky.

Hrobovité prázdno z hlíny černých dnů
oběžuje mne už i sklenice vody
nepřijdou se napást ovečky
a kotě hraje si s kapkou malé noci.

(Je černo
až z toho kosti praskají)

Prospané ráno
a odpoledne uzívané
mi přinesly malý dar:
bolí tě srdce?
Cihlu k cihle jak v písničce
a trocha masti na vnitřní zlomeniny.

Dvě přímky, co se nikdy neprotnou
a sliby, co nesplníme
zaryté mlčení, jednou ho prolomím
už nejsme, ale tikot srdce nepřestal
to krvavé a rudé uvnitř bije dál.

V šedém šeru jsi smutek, co přepadl
přes zábradlí a ležíš dole
jsou konce všelijaké
ale toto Fine krásné bylo
jak závěr Pro Elišku
zahrála bych ti a1
tak nahlas, až by se klavír přetrhl
strunky rozehrály

Stále žiješ To stačí

Vůně heřmánku

Vlij mi sílu do zkalených dní
rozlej světlo, dříve sluneční
a ve zlatých hlavičkách
se usmívá ticho – tak jiné

Ticho, které umí zpívat
a lesem voníš
bílé století zesnulých vidin
cítím ve vzduchu Něco

Občas těžce dýchám
loukou se už neprochází srnky
jen ušáčci z pohádek
přeskočí každé ostré slovo

Tak proč?
Proč ne
(úsměv ti přece nestrhá tváře)