Antonín Bajaja

Zvlčení

(romaneto o vlcích, lidech a úkazech)

Jedná se v pořadí o třetí autorovu prózu, vydanou v roce 2003. Už sám podtitul mnohé naznačuje: romaneto o vlcích, lidech a úkazech. Zřejmě tedy půjde o cosi záhadného, tajemného s překvapivou pointou…

Próza je vystavěna na dvou dějových liniích. Oba příběhy jsou si zpočátku celkem vzdáleny, postupně se sbližují až dojde k jejich tajemnému prolnutí v závěru. Jedná se o příběhy dvou smeček: vlčí a lidské. I samotné kapitoly se tak jmenují. Kapitoly s názvem Vlci popisují život vlčí smečky, kapitoly pojmenované Lidé se zaobírají tématy smečky lidské. Poslední tři kapitoly nazvané Lidé a vlci, Vlci a lidé a Vlčice vypovídají o setkáních těchto dvou smeček. Děj se odehrává v současnosti jako reprodukce vzpomínek nedávných a tragických. Bajaja popisuje střídavě životy dvou rodin, zvířecí a lidské.

Psychoterapeut Tomáš, oddaný jungián, se oženil s Markétou, ženou, jež vyrostla na samotě, v těsném sepjetí s přírodou, kdesi na Valašsku, v Karpatech. Jeho sestra, výtvarnice Jitka se provdala za Markétčina bratra, Jiřího, tak jsou si tito pánové dvojími švagry a pouto, které váže tuto rodinu dohromady je více než silné. Postavy vykreslené v této próze působí jako protiklady, které ale nefungují jako odstředivky, naopak stmelují celkový obraz v jeden harmonický celek. Křesťanství versus pohanství (JadwigaxEster) se spojují v hlubším pochopení přírody a jejích zákonů, v nazírání tohoto světa až za hranice vnímatelného, v předtuchách a varováních, které jen dokazují, že všechny cesty vedou do Říma. Rozdělují je jen vlastnosti ryze lidské, ale někde za hranicí lidského se ozývají dávné pravdy a tajemství, které chápou jen ony dvě.

Tomáš a jeho dcera Olga (psychoterapeut a právnička) reprezentují civilizované, pražské prostředí. Spíše tedy zastupují rozumové vnímání světa. Markéta, manželka Tomáše, vyrostla v přírodě a „…byla úplně jiná, bylo v ní vůči zvířatům cosi bezbranného (…) dokázala se se zvířaty sžít až do vyčerpání.“ Snad tedy můžeme říct, že Markéta reprezentuje spíše citový přístup k životu, snad společně s Helenou, její neteří, hudebnicí, která, snad právě kvůli citovosti, se zaplétá do nefunkčních vztahů. A potom je tu děda František, starý Butora, lesník, kterého poznáváme posmrtně, ale ze vzpomínek ostatních postav se dozvídáme, že i on žil v těsném sepjetí s přírodou. Jeho syn, Jiří, také lesník, ale spíše ekonom, který o přírodě přemýšlí v účetních položkách má dáti, dal. Společně se ženou Jitkou, výtvarnicí mají již zmíněnou dceru Helenu a syna Ferdu, který chtě nechtě spojuje staré pravdy s civilizovanou dobou, když Jadwize ukáže využití „infernetu“ ke křesťanským účelům.

Bajaja účelově používá valašského nářečí k vystihnutí rozdílů mezi postavami, především rozdílů věkových. Zabývá se i vnitřními monology postav, které odlišuje stylem písma a které čtenáři pomáhají nazírat na děj z několika různých perspektiv.

Příběh vlčí smečky je o putování, hledání nového domova poté, co byla smečka vypuzena ze Slovenska lidmi. Vlčí rodina, stejně jako ta lidská se musí vyrovnat se ztrátami svých členů a zároveň přivítat členy nové. Smečka putuje krajem až se dostává do těsného sousedství chalupy, kde se odehrává děj rodiny lidské.

Zde se oba příběhy prolnou a pro obě rodiny má toto prolnutí tajemné, osudově tragické vyústění. Příběh vlčí smečky je celkem výrazně antromorfizovaný, což je ale zřejmě nevyhnutelné, protože autor je přece člověk! Přesto je ale příběh vlků vykreslen bez zbytečného patosu, s respektem k zákonům přírody. Nepovažujeme tedy vlka za zabijáka, ale dokonce se může čtenář přistihnout, jak vlkům fandí při lovu. Vlci znají zákony soužití s člověkem, snaží se je neporušit a daří se jim až do chvíle, kdy se spolu s člověkem setkají při lovu. Kulka je přece jen rychlejší než vlk a dávné zákony přírody jsou porušeny. Ve smyslu oko za oko, zub za zub, vykupuje Markéta (předurčena ke tragickému osudu již v okamžiku zrození) svou lidskou chybu. Jak zůstane opuštěna vlčice, tak sám zůstává i psychoterapeut Tomáš, před kterým stojí úkol pro psychoterapeuta nejtěžší – vypořádat se s vlastní vinou a vlastními vzpomínkami. A jsme na začátku příběhu. Právě tato kompozice, která nám dává tušit, že se teprve něco stane, mi nedala spát. Jakmile přečtete první kapitolu, jste odsouzeni ke čtení této knihy až do konce; spánek nespánek, tma netma…

Kniha je velmi čtivá a příběh velmi dynamický. Tuto dynamiku zajišťuje především příběh vlků. Jejich rychlé běhy dávají příběhu spád a způsobují, že knihu neodložíte dobrovolně dokud ji nedočtete až do tragicky tajemného konce, který je o to působivější, protože je popisován monologem neteře Heleny. To působí až téměř intimně.

Rok:
2003

95%

Jana Šlehofrová