Možná by se nabízelo konstatovat, že se Aphex Twin zařadil do narůstající řady interpretů, kteří se po delší době znovu vracejí na hudební scénu, ale použít toto slovní spojení u umělce, jemuž byla uniformita vždy cizí a který si vždy kráčel svou cestou, by bylo minimálně hodně troufalé.

Musím se přiznat, že k hudbě Richarda D. Jamese jsem se dostal prostřednictvím neméně originální a dnes stejně uznávané a zbožštěné postavy nezávislé hudební scény, Brita Chrise Cunninghama. Toto jméno snad ani nemusím představovat, ale pro úplnost jej všem, kteří přelom milénia trávili mimo dosah televizní obrazovky, v kryogenické komoře nebo ve stavu věčných mdlob, připomenu. Jde o režiséra, který je podepsán pod celou řadou vynikajících hudebních videoklipů, z nichž se sluší připomenout například temnotou prostoupené video Frozen od Madonny, robotickou romanci All is Full of Love od Björk, šokující výpověď o odcizení v klipu Afrika Shox od Leftfield, absurdní přelet nad kukaččím hnízdem ve videu ke skladbě Come on My selector od Squarepushera a pochopitelně několik klipů vzešlých právě ze spolupráce Aphex Twin – Chris Cunningham. Kdo by si nepamatoval ty děsivé a neobvykle krátké hudební snímky, nad nimiž by možná i nekorunovaný král hollywoodské absurdity a zároveň živoucí klíč (pochopitelně modrý) k řešení Fermiho paradoxu, režisér David Lynch, spiklenecky pozdvihl obočí. Děsivý průvod zohavených (nebo chcete-li, ku obrazu Aphexe Twina upravených) dětí a brutální vyzáblý televizní kazatel v alternativním hitu Come to Daddy, proslulý pohled na svět dvojice Afroameričanů, lehkých i středně těžkých, lehkých žen a jednoho majitele neobvykle dlouhé limuzíny z videoklipu ke skladbě Windowlicker, nebo šílená epileptická vyšinutost Rubber Johnny, to jsou snímky, na které se zkrátka zapomenout nedá a které hudební svět Richarda D. Jamese jistě otevřely nejenom mně.

Pokud je samotné vydání nahrávky Syro po dlouhých třinácti letech od výborného dvojalba Drukqs překvapením, pak nikoho jistě nepřekvapí další fakta spojená s emisí této desky. Například to, že se může honosit logem dnes již legendárního (je mi líto, ale ty superlativy jsou na místě!) hudebního vydavatelství Warp records, které mělo či stále má ve své stáji například Flying Lotuse, Briana Ena, Mount Kimbie či Autechre. Právě s nedávnou tvorbou posledně zmiňovaných Autechre má aktuální nahrávka Aphexe Twina několik společných vlastností, ať už těch méně podstatných a spíše formálních (jednoduchý minimalistický design, nestandardní názvy skladeb) až po ty výrazné, především obsahové. Oba interprety například spojuje jejich vlastnost vplétat do komplikovaných rytmických vzorců melodie, které se možná na první poslech jeví trochu nenápadně, ale později vykvétají do krásy. Toto pozvolné odkrývání melodií sice zvyšuje nároky na posluchačovu pozornost, ale na druhou stranu zvyšuje trvanlivost samotných nahrávek. Syro je vcelku dynamická nahrávka, během jejíhož průběhu se dočkáte jak oněch rytmicky spletitých a bohatě vrstvených skladeb, tak také občasného zklidnění, nebo v samotném závěru umístěné minimalistické kompozice postavené pouze na pianu (což jistě není pro pozorné fanoušky tohoto hudebníka nic nového). Ovšem takových brutálních výplachů jako byly svého času skladby Ventolin, Come to Daddy, nebo některé věci z alba Drukqs se tentokrát nedočkáme. Syro je totiž umírněnější než tyto všedrtící kompozice, ovšem jak již bylo naznačeno výše, o nějaké podbízivosti nebo prvoplánovosti nemůže být ani řeč.

Novinka nakonec i přes to, že zní současně a určitě ji i jejího autora nelze obvinit z vykalkulované hry na city posluchačů, evokuje ducha devadesátých let. Snad i z toho důvodu že je Syro typickou nahrávkou Aphexe Twina, je tak přitažlivá. Pokud jsme na začátku článku nechtěli Richarda D. Jamese řadit do nějakých imaginárních zástupů, tak ho nyní můžeme vřadit alespoň do skupiny respektovaných a mnohdy žánrotvorných (nebo minimálně žánrem hýbajících) interpretů, kteří dokážou vydávat neustále inspirativní a nadprůměrné nahrávky. V ní mu nehledě na žánrovou podobnost může letos dělat společnost například Rakušan Fennesz, jehož vydařenou aktuální nahrávku jsme zde trestuhodně opomenuli, trýznitelé Swans, nebo jeden z nejlepších evokátorů vnitřních děsů Erik K. Skodvin, o jehož skvělé kolekci Flame se na těchto stránkách snad také ještě zmíníme.

Hodnocení:

Závěrem tedy asi tolik. Podle mého soudu nahrál Aphex Twin nahrávku, kterou prost i těch nejmenších snah se komukoli zavděčit, nahrát chtěl. Já jsem pak od něj dostal nahrávku, kterou jsem i s přihlédnutím k zdravému poměru mezi nostalgií a interpretovým neustrnutím kdesi v minulosti, slyšet chtěl. Syro je výborná deska, u níž nemá cenu šetřit body.

Rok vydání:
2014

Vydavatelství:
Warp records

Seznam skladeb:

minipops 67 (source field mix)
XMAS_EVET10 (thanaton3 mix)
produk 29
4 bit 9d api+e+6
180db_
CIRCLONT6A (syrobonkus mix)
fz pseudotimestretch+e+3
CIRCLONT14 (shrymoming mix)
syro u473t8+e (piezoluminescence mix)
PAPAT4 (pineal mix)
s950tx16wasr10 (earth portal mix)
aisatsana

92%

-jt-